Z obsáhlého komentáře Jaroslava Holečka k původnímu 2LP albu 1 11 1971 "Eugene Ysaye Skladby pro sólové housle" vydanému v roce 1976 v Supraphonu a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Nedá se říci, že by tvůrčí odkaz Eugene Ysaye měl své místo v českém hudebním životě, přestože výměna hodnot s francouzskou kulturní oblastí má u nás dlouhou tradici a byla zpravidla velmi živá a podnětná. Snad to byla přílišná artistní výlučnost jeho uměleckého zjevu, která způsobila, že Ysayovo dílo nenalezlo v našem hudebním prostředí úrodnou půdu a nezanechalo v českém kulturním povědomí prakticky žádnou stopu. V dějinách belgické hudby má však EUGENE-AUGUSTA YSAYE (13.3.1858-12.4.1931) důležité postavení přesahující svým významem nesporně hranice Belgie a je malou, ale výraznou ploškou v pestré mozaice evropské hudby 20. století....Nejznámějším a také umělecky nejcennějším dílem Eugena Ysaye je Šest sonát pro sólové housle op. 27 z r. 1924...Je jasné, že skladatel nemohl prostě ignorovat fakt, že podobnou šestici sonát napsal r. 1720 Johann Sebastian Bach a musel se chtě nechtě nějak se svým předchůdcem vypořádat. Nebyl ovšem první, kdo se rozhodl pokračovat v cestě nastoupené geniálním dílem barokního mistra. Několik sonát pro sólové housle napsal již Max Reger, který své skladby vybavil novoromantickými harmoniemi a obohatil o nové, v baroku ještě neznámé formy jako scherzo nebo meditativní volná věta, ale vědomě zůstal v duchovní sféře Bachovy hudby. Ysaye začal asi tam, kam Reger dospěl na tomto poli a jak komponoval jednu sonátu za druhou, postupně se bachovského komplexu zbavoval až dospěl ke svébytné koncepci virtuózní, ale myšlenkově závažné skladby pro sólové housle, jejíž virtuózní faktura a nakupené technické problémy nejsou cílem, nýbrž jen prostředkem k realizaci tvůrčího záměru... Každá sonáta je připsána některému vynikajícímu soudobému houslistovi a zdá se, že dedikace byly voleny s ohledem na charakter skladby. PRVNÍ SONÁTA je věnována Josefu Szigetimu, vynikajícímu interpretovi Bachových sólových suit a sonát a také svým rázem nejvíce připomíná hudbu největšího barokního skladatele...DRUHÁ SONÁTA nese v záhlaví jméno velkého francouzského houslisty Jacquea Thibauta. V první části konfrontuje skladatel doslovné citáty z Bachova preludia E dur s vlastní vzrušenou hudbou, v níž se ve spodním hlase ozývá markantní citát chorálového Dies irae....TŘETÍ SONÁTA je jednovětá balada věnovaná Georgu Enescovi. Jako repertoární číslo mnoha světových houslistů je nejznámější skladbou sonátového cyklu a celé Ysayovy tvorby vůbec. Skladatel se zde zcela oprostil od Bachova vlivu a vytvořil vzrušující skladbu plnou výrazových proměn a náladových zvratů, tak, jak to odpovídá jejímu názvu. Dílo reprezentuje svého tvůrce jako skladatele osobitého uměleckého projevu a bohaté hudební invence....PÁTÁ SONÁTA již ani v názvech svých dvou vět nepředstírá žádné vazby k barokní hudbě. Je věnována Ysayovu nejlepšímu žáku Mathieu Crickboomovi, který byl i členem Ysayova kvarteta...ZÁVĚR CYKLU tvoří jednovětá skladba věnovaná španělskému houslistovi Manuelu Quirogovi. Podobně jako u předcházející sonáty vysvětluje i zde národní kolorit hudby dedikaci díla. I když ani zde nepoužil Ysaye nikde citace lidové melodie, přece se mu podařilo vytvořit smyslově plný a přesvědčivý hudební obraz, z něhož dýchá atmosféra španělského prostředí, které již tolikrát inspirovalo hudební skladatele.