Z komentáře Saši Večtomova k LP albu 1 11 1866 "Sergej Rachmaninov Sonáty pro violoncello a klavír" vydanému v Supraphonu v roce 1976 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
...Tenkrát se psal rok 1901 a osamělý mladý muž Rachmaninov, brilancí svého klavírního umění předčící všechny své vrstevníky, komponuje po těžké krizi své nejúspěšnější životní dílo. Byl to jeho 2. klavírní koncert z jara toho roku a těsně k němu se přiřadila Violoncellová sonáta, vzniklá v létě, definitivně uzavřená 12. prosince 1901 v Moskvě. Nezdá se, že by se Rachmaninovi podařilo tuto vrcholnou tvůrčí etapu později překonat, třebaže stál tehdy na počátku své životní dráhy - zemřel jako sedmdesátiletý roku 1943...jako by měl na mysli slova Rachmaninova...: "Snažím se přimět svou hudbu mluvit prostě a přímo o tom, co je v mém srdci v okamžiku, kdy komponuji. Je-li tam láska či hořkost, smutek či víra, stávají se tyto nálady součástí mé hudby - a ona se stává krásnou či hořkou, smutnou či mystickou. Protože komponování je mně právě takovou stránkou života, jako to, že dýchám nebo jím. Komponuji, neboť musím dát výraz svým citům stejně tak jako mluvím, protože musím dát průchod svým myšlenkám".