Komentář Stanislava Titzla k původnímu EP titulu 8135 0170 "Jazzfonický orchestr Mini Jazz Klub 43" vydanému v Pantonu v roce 1985 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně v Supraphonu:
Kdybyste se zeptali hudebníků z Jazzfonického orchestru na jejich umělecké záměry, dočkali byste se velice lapidární odpovědi. V době, kdy i začínající kapely neváhají charakterizovat své muzikantské cíle velkými a vzletnými slovy, mluvčí Jazzfoniků banjista Ondřej Ernyei shrnuje program skupiny zcela prostě: "Žádné velké cíle si neklademe, chceme pouze hrát starý dobrý jazz. Jak nejlépe dovedeme a jak nám to čas dovolí. A rádi mezi sebou uvítáme každého, kdo nám při tom pomůže." Jazzfonický orchestr průběžně vzniká a zaniká už téměř deset let. Od počátku to ale byl soubor sestavený z jazzových nadšenců, kteří hráli především sami pro sebe a pro své vlastní potěšení. Jejich hudba se však líbila i jiným a tak nový kolektiv začal působit ve variabilním složení i na veřejnosti. Jádrem kapely bylo trio v sestavě kornet, piano a banjo. Sami hudebníci si humorně říkali "Malý odpad" - chtěli tak naznačit, že jsou jakýmisi odpadlíky od ostatních větších a soustavně na veřejnosti působících tradicionalistických kapel, s nimiž ovšem i oni tu i tam hrávají. Ačkoliv návrhů na jméno kapely bylo už více (např. Džezbend), žádný nakonec neobstál v konkurenci s Jazzfonickým kvintetem, jehož původcem je údajně Géza Gerendáš, bývalý člen Mládkova Banjo Bandu a svého času úřadující šéf pražských Jazzfoniků. Základní trio se totiž mezitím rozrostlo až na pětici, ve které se nově objevily hned dva saxofony: altka Karla Mezery výrazně posílila melodickou sekci, v doprovodu zase kraluje monstrum u nás zcela nezvyklé - bassaxofon. Tedy nástroj, který je jakýmsi patriarchou celé saxofonové rodiny: pohybuje se v nezvyklých hloubkách (o oktávu níž než tenorsaxofon), jeho tón je však ohebnější a mobilnější než u jiných nástrojů v tomto rejstříku, především u tuby. Tento téměř muzeální kus si opatřil Originální pražský synkopický orchestr a Jazzfonikům jej dobrodušně a nezištně zapůjčil. Pomohl tak rozšířit zvukové spektrum českého jazzu o nezvykle vedený bas, jaký se u nás zatím neobjevil - bassaxofon totiž základní basové tóny propojuje melodickými spojkami a podílí se i na sólistickém obohacení skladeb v repertoáru skupiny. Upřímné pozvání ke spolupráci už začali někteří hudebníci příležitostně využívat a proto se nedávno pozměnil i název Jazzfoniků - slůvko kvintet nyní nahrazuje výstižnější termín orchestr. Základní pětice sice zůstává i nadále jádrem kapely, podle možností se však k ní připojují trombonista Tomáš Velínský či houslista Zbyně Malý, ve skupině hostují i kornetisté Pavel Klikar a Luboš Zajíček, s tubou přichází Zdeněk Fibrich a k bicím nástrojům občas s chutí usedá Aleš Sládek. I v tomto rozšířeném složení však orchestr stále hraje onen "starý dobrý jazz", který se obejde bez psaných aranžmá. Schéma každé skladby je dohodnuto až těsně před produkcí a nástupy pak jednotlivým hudebníkům dává "ředitel" kapely Petr Hasman, který zatím nejvíce ovlivňuje umělecké směřování kolektivu. Hraje-li soubor jen v pětičlenném složení, což bývá nejčastěji, většinu improvizovaných sól obstarává Hasmanův kornet s alsaxofonem Karla Mezery. Díky Mezerově plné, melodicky zdobné altce si však tyto dva nástroje dokonale vystačí i v tutti pasážích. Hutný doprovod zabezpečuje oběma melodikům klavír Jaroslava Kose, olterý v duchu Fatse Wallera nejen hraje, ale i zpívá. Konečně Ernyeiovo banjo spolu s bassaxofonem Petra Karena tvoří nezbytnou, ale také ne právě obvyklou rytmickou skupinu. Celkový zvuk pětičlenného souboru bychom mohli popsat jako neplánovanou symbiózu dvou základních koncepcí: subtilnějšího pojetí podle vzoru dvojice Bix Beiderbecke - Frank Trumbauers, který je dána složením i projevem melodické sekce, a robustnější stylovou rovinou vyplývající z úderné wallerovské hry Jar roslava Kose na klavír. Jak už bylo řečeno, nejen základní nástrojové složení, ale i personální obsazení Jazzfonického orchestru není závazně předepsáno a proměňuje se podle momentální konstelace v pražském jazzovém životě. Jazzfonický orchestr si v něm už zajistí pozici, kterou nelze přehlédnout; dokládá to i zájem pořadatelů festivalů o jeho účast. A proto také vznikla i tato deska - aby potěšila stále rostoucí počet příznivců Jazzfoniků, současně však aby i pro budoucnost zachytila jednu z mnoha tváří českého jazzu osmdesátých let.