Z komentáře M.Munclingera k původnímu LP albu 1 10 1045 "Telemann Koncerty" vydanému Supraphonem v roce a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:

"Lully je proslavený; Corelli se dává chváliti; jedině Telemann je nad veškeru chválu povznesen." John Mattheson, 1740
Tak jako přísný kritik Mattheson soudili o Telemannovi všichni jeho současníci: byl okouzlující osobností bystrého ducha a podmanivého společenského šarmu; byl nejhranějším skladatelem své doby, zbožňovaným od obecenstva stejně v Německu jako v Paříži; vážili si ho však i hudební kolegové - nejen pro přímo neslýchanou skladatelskou plodnost, ale i originální vynalézavost, jakýsi neukojitelný tvůrčí nepokoj, který ho nutil hledat v hudbě stále nové stylové či výrazové oblasti a kompoziční postupy. Podařilo se mu něco, co mělo dnes obdobu snad už jenom v Igoru Stravinském: udržet se po celý život v popředí zájmu všech nastupujících mladých generací. Tajemstvím jeho věčného skladatelského mládí je ustavičná touha experimentovat, dnes bychom řekli: "permanentní modernost"...Telemann vždy myslí na posluchače, kterého chce potěšit nebo dojmout, na hráče i na nástroje, pro které píše. Proto jeho hudba vždy skvěle a přirozeně zní, proto nás vždy lidsky hřeje. V tomto neokázalém humanismu asi nejspíše musíme hledat příčiny dnešní renesance Telemannovy hudby i záruky její trvanlivosti.