V září roku 1943 se v nové řadě objednacích čísel gramodesek značky Esta (začínala hodnotou 1001) objevily první snímky amatérského komorního swingového souboru vedeného Karlem Moravcem. Do počátku roku 1945 pak na stejné značce gramodesek vyšly celkem více než dvě desítky nahrávek označovaného na etiketách střídavě jako sextet, septet a kvartet. Nahrával většinou v sestavě foukací harmonika (Karel Moravec), housle (František Karda), piano (Jiří Zedník), kytary (Jaromír Kubla, J. Fiedler), basa (Jaroslav Peřina nebo Karel Moravec) a bicí (jméno bubeníka neznáme). Šlo tedy o tzv. švédské obsazení či kombo bez dechových nástrojů a vokalistů, jehož nahrávky firma Esta ve svých propagačních materiálech označovala za "specielní snímky pro jazzofily".
Nepochybnou inspirací pro tehdejší menší swingové soubory byly snímky kvintetu Hot Club de France s houslistou Stéphanem Grappellim a kytaristou Django Reinhardtem, jejichž některé nahrávky vycházely již ve 30. letech v přelisech i na gramodeskách domácí značky Ultraphon. Amatérských souborů podobného složení účinkovalo u nás tehdy poměrně mnoho, jen málokteré ale nahrávaly gramodesky. U firmy Esta ovšem soubor Karla Moravce dostal překvapivě velký prostor, jistě též díky tehdejšímu dramaturgovi populární hudby této firmy, jímž v té době byl velký příznivec swingu Stanislav Odvárko.
Největší hvězdou v souboru Karla Moravce byl houslista František Karda, který občas účinkoval i v dalších amatérských swingových uskupeních. Sám Karel Moravec má na některých snímcích výrazná sóla na foukací harmoniku, která pomalejším skladbám propůjčují jakousi zádumčivou náladu. Z hlediska výběru skladeb repertoár Moravcova souboru nepředstavoval pro okupační úřady problém. Zhruba polovina nahrávek pocházela z pera domácích autorů či přímo členů souboru, případně šlo o nové verze známých skladeb nahrávaných na gramodesky v dřívějších letech jinými domácími swingovými orchestry. Například Běhounkova titulní skladba (08) této sestavy vyšla v podání orchestru Emila Ludvíka již v roce 1940, tehdy ještě pod titulem Na programu máme swing. Podobně Emil Ludvík natočil v roce 1940 zpívanou verzi své písně Slzy na poduškách (17) a o rok později pak její instrumentální verzi. Druhá polovina repertoáru zahrnovala hlavně melodie německých autorů pocházející ve dvou případech z dobových německých hudebních filmů Hab mich lieb (06) a Zu neuen Ufern (21). Naši sestavu pak uzavírá melodie ze švédského filmu Zpívající děvče, promítaného tehdy s velkým úspěchem v protektorátních kinech.
Po roce 1945 vyšla většina původních snímků souboru Karla Moravce znovu na etiketě Esta, některé pak i na etiketě Ultraphon a s textem v ruštině také na etiketě Praga, určené patrně pro vojáky Rudé armády dočasně tehdy setrvávající na území Československa.

Vybral, sestavil a komentář napsal producent řady Historie psaná šelakem Gabriel Gössel