Z komentáře Vojtěcha Huebra k původnímu LP 8115 0267 "Miroslav Krýsl Sax syndrom Saxtet Miroslava Krýsla" vydanému Pantonem v roce 1982 a nyní vydávanému poprvé digitálně v Supraphonu:
Nejpíš lze těžko označit za chorobu, trpí-li někdo stihomamem téhle magické muziky. Ale jisté je, že když se po plných dvou dekádách ve Filmovém symfonickém orchestru tehdy padesátiletý MIROSLAV KRÁSL rozhodl vyměnit své tamní angažmá za nesrovnatelně hektičtější post vedoucího saxofonové sekce jazzového big bandu pražského rozhlasového studia, byl spoustou "lethargických profesionálů" považován za nevyléčitelného podivína. A jestliže medicínská terminologie pro "současný výskyt několika typických příznaků určitého onemocnění" používá původně řeckého výrazu "syndrom", je ho v rovině jazzové posedlosti třeba přiřknout jako diagnózu nejen Krýslovi, nýbrž i do jednoho každému z jeho čtyř nejbližších spolupracovníků. V čele se svým "šéfem" a s výjimkou nejmladšího Petra Krále patřili všichni už k pilířům "zlaté éry" českého swingu, byť to byl odjakživa chleba od dvou kůrkách, a od 60. let jsou i oporami tak pregnantního saxofonového "satzu", že v Evropě může jen stěží narazit na rovnocennou konkurenci. V pětasedmdesátém, kdy v něm Krýsl ještě hrával jen jako externista, se však z jeho iniciativy pětice na půdě JOČR převtělila v další "kapelu v kapele", neboť kouzlu Floryho nápadu se Supersaxy propadla natolik, že to po nich začala zkoušet. Zprvu šlo i tady jen o transkripce proslulých sól do tutti celé sekce, doslova šokující přesnou souhrou v "prstolamových" a dechově náročných pasážích. Ale ustavičné opakování starého schématu začalo být po čase trochu těsným kabátem. A tak se stalo, že SAXTET začal experimentovat stále samostatněji, až nakonec přišla idea na vznik tohoto alba. Členy formace a jejich přátele podnítila k něčemu, co tu ještě nebylo: totiž k vlastní, speciálně pro tento soubor vzniklé tvorbě, namnoze značně vzdálené od receptu Meda Floryho. A dramaturgie výsledné desky, která...počítala v jednom z titulů i s brněnským barytonistou par excellence Josefem Audesem. Je tak trochu "povídková". Napřed se nám totiž z "hrdinů děje"představuje Saxtet s hosty, jichž ovšem postupně ubývá, aby v závěru první strany zazněl jistě nejmimořádnější snímek - se saxy a capella. A na "béčku" se naopak zase všechno propojí jako v úvodu.