Z komentáře k původnímu LP albu 8110 0050 "Lubomír Železný Koncert pro housle a orchestr, Štěpán Lucký Koncert pro violoncello a orchestr" vydanému v Pantonu v roce 1978 a nyní vydávanému v Supraphonu poprvé digitálně:
Z tvůrčí dílny LUBOMÍRA ŽELEZNÉHO (1925) vycházejí už po řadu let převážně instrumentální díla, v nichž je ideový obsah vyjadřován výhradně hudebními prostředky (smyčcová kvarteta, dechový kvintet, sonáty pro flétnu, housle a violoncello, dvě symfonie a čtyři koncertní skladby pro housle, flétnu, violu a violoncello). V srpnu roku 1976 dokončil Železný svůj v pořadí druhý houslový koncert. Také zde najdeme typické rysy autorova osobitého skladatelského rukopisu. Železného hudební jazyk roste z hlubokého vnitřního přesvědčení skladatelova, že základní a nejvýznamnější složkou hudby je a i nadále zůstane melodie, že obsah díla lze ještě stále dostatečně přesvědčivě vyjádřit v rovině rozšířené tonality, že tradiční evropská hudební kultura dvacátého století dosud nevyčerpala všechny své možnosti a nabízí k tomu současnému skladateli velmi široký rejstřík výrazových prostředků. K tomu přistupuje osobní názor, opřený o úspěšnou tvůrčí zkušenost - že podněty z klasického a zejména barokního slohového okruhu je možno i dnes plodně a nově využívat...
ŠTĚPÁN LUCKÝ (1919) věnoval se po dlouhá léta především tvorbě v oblasti scénické hudby: vytvořil m.j. hudební doprovod k téměř čtyřem desítkám celovečerních a k více než stovce středometrážních filmů. V posledních letech se však soustředil převážně k tvorbě symfonické, komorní a vokální hudby. Každé Luckého dílo imponuje posluchači detailním technickým vypracováním, dokonale vyváženou stavbou a slohovou jednolitostí. Luckého hudba většinou nepřekračuje rámec technických a výrazových prostředků, vymezených v odkazu klasiků evropské hudební kultury dvacátého století; v tomto představovém okruhu přináší ovšem Luckého invence hodnoty, jež - třeba neaspirují na okázalý vnější úspěch - zanechávají v moderní české hudbě trvalé stopy....V době práce na partituře cellového koncertu bylo Luckému sedmadvacet let. Bývají-li žákovská díla nejčastěji jen legitimací připravenosti ke vstupu do života, pak nečetné výjimky potvrzují pravidlo, když některá z žákovských prací tuto "účelovou" hranici překročí a zůstane už pevně zakotvena v kontextu celoživotní tvorby. Luckého Koncert pro violoncello je takovou výjimkou...