Z komentáře k původnímu LP albu 1110 2628 vydanému Supraphonem v roce 1980, jež nyní vychází poprvé digitálně:
Pro evropskou hudbu nebyla bez významu nástrojářská novinka, která se na sklonku 17. století začala šířit z Francie. Nový žesťový hudební nástroj - lesní roh,
jehož dlouhá pozvolna se rozšiřující trubice byla stočena a zakončena mohutným roztrubem, rozšířil sféru zvukových barev i orchestrální dynamiky.
Jeho charakteristicky zbarvený plný tón dal vzniknout novému typu podmanivé kantilény, neméně zdařile se uplatňoval ve fanfárách
(zvláště ve spojení dvou a později až čtyř nástrojů), a nechyběly mu ani vlohy k žertovné hravosti...
Mozart byl nadšený hrou českého hornisty J.V. Stich-Punta; ke kompozici vlastních koncertů pro lesní roh však přistoupil až později, a to s úmyslem vyhovět naléhání
starého rodinného přítele-hornisty, s nímž do r. 1777 společně zasedal v salcburské arcibiskupské kapele - Josepha Ignaze Leutgeba...
Mozart ho měl rád pro jeho dobrosrdečnost a flegmatický klid, ale s oblibou si z něho dělal - jak sám říkal - "svého blázna". Čas od času však vyhověl
jeho prosbám a složil pro něho koncert nebo alespoň koncertní větu...
Dnes žijí v koncertní praxi čtyři Mozartovy koncerty pro lesní roh, experti však prokázali někdejší existenci - nebo alespoň uskutečňovaný záměr - šesti takových skladeb.
V případě zbývajících dvou koncertů je ovšem materiál zachován tak fragmentárně, že nedovoluje pořídit hratelnou rekonstrukci...
Ale i v případě čtyř dochovaných koncertů zůstávají některé otevřené problémy. Koncert D dur je dnes k dispozici jen jako dvouvětá skladba,
nezbytná střední volná věta je ztracena. ...Rondová věta nese zvlášť nápadné stopy vzpomenutého Mozartova vztahu k Leutgebovi.
Průběh sólového partu totiž Mozart komentoval italskými přípisy, v nichž nebohého Leutgeba nazýval oslem, u obtížných míst mu dodával odvahy,
pochválil ho, ale vzápětí ho označil za zvíře, které hraje falešně, utěšuje ho, že už bude konec, ale hned ho zase vyzývá,
aby už hry zanechal, vždyť jeho trylek je jako bekot ovce atd.
Do věty zašifrovaný Mozartův hudební vtip odhalili až po téměř dvou stoletích
znalci gregoriánského chorálu: uprostřed Ronda moduluje skladba do F dur a tady je v rozmezí několika taktů sólového hlasu začleněn úryvek z chorálních Lamentací proroka Jeremiáše.
A tak dal Mozart uprostřed čiperného Ronda Leutgebovi zahořekovat; nad autorem či nad sólistou....
Tomislav Volek