Z komentáře Stanislava Titzla k původnímu LP albu "Jazzfonický orchestr" vydanému v Pantonu v roce 1987 a nyní vydávanému v Supraphonu poprvé digitálně:
V závěrečné skladbě prvního alba Jazzfonického orchestru se zpívá o tom, že se zase blíží nějaké změny. Je to tedy písnička jako šitá Jazzfonikům na míru; stálé změny jsou totiž jedním z jejich nejcharakterističtějších rysů. Orchestr kdysi vznikl jako volné sdružení jazzových nadšenců, ochotných zahrát si pro vlastní potěšení a v jakémkoli obsazení, a tuto volnost si zachoval dodnes. Během častějšího vystupování na veřejnosti se nakonec ustálilo jádro kapely v sestavě kornet, klavír a banjo. Toto trio později doplnily ještě dva saxofony, altový a basový. Obzvláště ten druhý, téměř muzeální patriarcha saxofonové rodiny a samotář, na kterého narazíme už jen velmi vzácně, je pro současný vzhled i zvuk orchestru typický...Podle nejčastějšího obsazení se kapela původně pojmenovala Jazzfonický kvintet. Při koncertech v jazzových klubech se však přesného počtu hudebníků dopočítáte jen těžko. Můžete tu totiž slyšet nejen sólový klavír Jaroslava Kosa, ale také duo v sestavě kornet-klavír a jindy zase doplní základní jádro celá řada hostujících přátel, kteří si s Jazzfoniky zajamují. Někteří se podíleli i na této desce; např. trombonista Tomáš Velínský, saxofonisté Karel Mezera, Petr Karen či kapelníci spřátelených orchestrů Pavel Klikar (Originální pražský synkopický orchestr) a Luboš Zajíček (Classic Jazz Collegium), oba shodou okolností kornetisté. Na valchu a bicí nástroje příležitostně exceluje Aleš Sládek a před odchodem na vojnu sedával za bassaxofonem mladičký Tomáš Jirák. A nad zaplněným pódiem se vznáší vztyčený prst Petra Hasmana, který jako neomylný temperamentní leader přidušeným hlasem zpod kornetového nátrubku určuje pořadí chorusů i sól. Neúnavného "ředitele" orchestru sice v poslední době o kornetů vystřídal nadějný Oleg Petruš (jak je to ostatně zachyceno i na tomto albu), v kolektivu však zůstává další pilíř kapely, pianista a zpěvák Jaroslav "Thomas" Kos....Je nezbytné také připomenout, jak důležitou roli v orchestru hrají melodická sóla Jana Štolby na altsaxofon a že hybnou pákou kolektivu je banjista Ondřej Ernyei.
Přes trošku dobrodružné založení Jazzfonický orchestr pronikl, možná i k údivu vlastních členů, až na rozzářená pódia domácích jazzových festivalů a s úspěchem zvládl i velkou cestu k břehům kanálů La Manche do francouzského Dunkirku, kde v soutěži získal první cenu.
"Nikdo tě nechce, když už jsi starý a šedivý", zpívá se v závěru poslední písničky alba.
Jazzfonický orchestr s tímto názorem tak docela nesouhlasí a k hudbě, která už má svá nejlepší léta za sebou se znovu a znovu rád vrací.