Kompilační CD album SU 1950-2 "Prokofiev Symphony-Concerto, Shostakovich Cello Concerto No 1" vydal Supraphon v roce 1995 - nyní titul s nahrávkami z roku 1965 a 1968 posíláme i do digitálních obchodů. Z komentáře Karla Mlejnka k CD albu:
V padesátých letech se sovětská hudební kultura jen těžko vzpamatovávala z úderů, které jí zasadil Ždanov svými estetickými tezemi, stejně jako stranická kontrola tvůrčí činnosti. Tvrdá, nespravedlivá kritika, postihující zralé tvůrce za údajnou "kosmopolitičnost" a "nelidovost" - ať už ji tvůrci přijímali nebo ne - zanechala citelné stopy v jejich díle. Teprve druhá polovina desetiletí přinesla jisté oteplení a poněkud uvolnila těsný krunýř norem a direktiv. Přesto přinesla tato léta celou řadu děl, jejichž tvůrci si nedali vnutit vůli stranické byrokracie. SERGEJ PROKOFJEV (1891-1953) dožíval svůj věk: zemřel 5.března, krátce před Stalinovým úmrtím, a jeho odchod zůstal v diktátorově stínu téměř utajen. Ve svém pozdním období se zabýval několika velkými díly, mj. VII. symfonií a posledními klavírními sonátami. Mnoho času strávil nad koncepcí Koncertu pro violoncello a orchestr e moll op. 125, jehož kompozice je rozložena do let 1950-1952. V podstatě je nové dílo přepracováním staršího cellového koncertu z roku 1938, na němž shledal autor po letech mnohé nedostatky. Do nového díla přejal některé závažné pasáže, celek však pojal jako velkou symfonickou formu (odtud název Symfonie-koncert). Stylizaci sólového partu konzultoval s Mstislavem Rostropovičem, který vlastně podnítil skladatelův hlubší zájem o violoncello. V této podivuhodné symbióze zralého skladatele a začínajícího, leč všestranně nadaného interpreta (o jeho kvalitách se brzy dozvěděl svět), se rodilo dílo, v němž je obsažena typicky prokofjevovská kantabilní melodika a jež je současně vrcholnou záležitostí virtuosní....
DMITRIJ ŠOSTAKOVIČ (1906-1975) se hlásí k tomuto Prokofjevovu dílu jako ke své inspiraci, která jej vedla ke kompozici Koncertu pro violoncello a orchestr č. 1 Es dur op. 107 (1959).
Léta se zabýval touto ideou, avšak teprve poznání Prokofjevovy partitury ho podnítilo k činu. Jako by se v tomto díle duševně uvolnil a setřásl ze sebe tíhu doby, vytvořil skladbu jiskrnou, radostnou, plnou energie a humoru, v níž ovšem je místo pro vřelou lyriku. Už při kompozici sdělil nedočkavým zájemcům o nové dílo, že první věta má ráz "žertovného pochodu" - dále že ještě neví, jak bude skladba pokračovat....Také u tohoto díla stál Rostropovič, nyní už umělec světové pověsti. Uvedl koncert poprvé v Leningradě (4.10.1959)...