Z komentáře Karla Mlejnka k původnímu LP albu 11 0608 " Vladimír Mikulka Mario Castelnuovo-Tedesco, Joaquin Rodrigo" vydanému v Pantonu v roce 1977 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Cesta, kterou kytara prodělala ze španělského lidového nástroje na koncertní podium, byla značně složitá, a poslední rozhodující impuls k tomu, aby se stala virtuózním koncertním nástrojem, jí dal dnes už legendární Adré Segovia. Od jeho slavné hry se odvíjí celá plejáda koncertních kytaristů; ožívají stará díla, rychle se doplňuje nová literatura a díla stále náročnější a objevnější. Nejmladší generace kytaristů stojí před velkými vzory a před obsáhlou původní tvorbou. Je možné stavět na pevných základech a cílit stále výš. A z té průbojné mladé generace, jíž se v mnoha směrech zdařil dravý nástup do hudebního života, je i kytarista Vladimír Mikulka.
Narodil se v roce 1950, ve třinácti letech se dostal poprvé do ruky kytaru, a od té doby bylo o jeho životní dráze rozhodnuto. Při studiu kytarové hry na pražské konzervatoří, kde byl žákem prof. Jiřího Jirmala, projevil takový stupeň technické vyspělosti a muzikálního cítění, že se mohl přihlásit do mezinárodní kytarové soutěže rozhlasové a televizní společnosti ORTF v Paříži. Tehdy, v roce 1970, si přivezl domů první umělecké vítězství: jako nejmladší účastník v dosavadní historii těchto soutěží získal první cenu. Druhý výrazný mezinárodní úspěch zažil v roce 1973 v Berlíně na československém galakoncertu X. světového festivalu mládeže a studentstva. Pařížské vítězství potvrdilo, že mladý umělec ubírá správným směrem. Současně mu otevřelo nové možnosti: jeho jméno získalo dobrou pověst, pořadatelé evropských koncertních agentur si je dobře zapamatovali. V následujícím období vystupoval Vladimír Mikulka ve Francii, Dánsku, Sovětském svazu, NDR, Finsku, Belgii, Itálii. Měl všechny předpoklady k rychlé kariéře...