Z komentáře Dr. Rudolfa Pečmana k původnímu LP albu 1112 2415 "Giacomo Carissimi Jefta, Baltazar" vydanému v Supraphonu v roce 1979 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
GIACOMO CARISSIMI (1605-1674), jenž žil a zemřel v Římě, byl v 17. století nejvýznamnějším mistrem oratoria. Své současníky, ba i své nástupce předčil především dramatickou silou své hudby a hloubkou citu. Jeho hudební jazyk má ušlechtilou melodiku, je akordicky bohatý...V oratoriích 16. věku se nesetkáváme s rozvinutou sborovou složkou (F.Anerio), avšak Carissimi klade právě na sbory velký důraz...Místo postavy zvané Testo (=Svědek) zavádí figuru označovanou jako Historicus, která komentuje a rozvádí děj oratoria. Zdá se, že svá biblická latinská oratoria (na starozákonní látky) vybíral Carissimi hlavně podle toho, do jaké míry byl syžet dramaticky nosný a jak dalece skýtal možnost vnitřně konfliktních situací...Nejpopulárnějším Carissimiho oratoriem je Jefta. Carissimiho zpracování se přidržuje přísně textu, totiž Knihy Soudce, zatímco např. děj v mladším Händelově oratoriu Jefta je poněkud posunut (smyšlené jméno dcery zní Iphis, libreto končí smírně). Při poslechu Carissimiho hudby nás zaujme skladatelova tendence k humanizaci námětu a k dramatizaci děje....Z knihy Daniel převzal Carissimi námět ke svému dalšímu oratoriu Baltazar (Belsazar). Libreto zpracovává látku ze staré Babylonie...zaujal jej námět oratoria svou moralistní tendencí, avšak také proto, že jeho doba si libovala v podobných námětech, neboť v nich viděla podobenství ve vztahu k současnosti. Carissimi dosáhl v tomto oratoriu svrchovaného nistrovství a dospěl k zenitu svého umění, neboť vyspěl v mistra hutné zkratky...Výjimečná velikost Carissimiho je v řádu a jednotě, jimž prozářil své kompozice. Dávný mýtus vyšel z jeho tvůrčí dílny povýšen v umělecké memento všelidské platnosti.