Z komentáře Miroslava K. Černého k původnímu LP albu 1 10 2077 "Johannes Brahms Symfonie č. 4 e moll, op. 98" vydanému Supraphonem v roce 1977 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Svou IV. symfonii začal jedenapadesátiletý Johannes Brahms (1833-1897) komponovat krátce po dokončení a úspěchu své symfonie třetí...stál tehdy na vrcholu tvůrčích sil i zralosti. Jeho díla byla s mimořádným ohlasem prováděna po celém tehdejším kulturním světě, vycházela tiskem krátce po dokončení a vynášela mu honoráře, o jakých se mnoha jiným mohlo jen snít. A přece je tato poslední Brahmsova symfonie plná smutku, tragiky až pesimismu. Proč? A proč právě jí uzavřel své symfonické dílo a po ní - s výjimkou dvojkoncertu pro housle a violoncello inspirovaného snahou usmířit se s dávným přítelem J.Joachimem - nevytvořil v posledním desetiletí svého života žádnou monumentální symfonickou koncepci? Na tyto otázky je odpověď velmi těžká. A přece se o ni musíme pokusit, chceme-li plně porozumět tomuto Brahmsovu dílu. A nejen jemu. Byl Brahms nešťasten? Nespokojen? Některé momenty jeho života tomu nasvědčují. Vždyť i při práci na této symfonii si nějak nevěřil...Nenalezl si životní družku...Měl přátele, ale nebylo to bez stínů. O roztržce s J.Joachimem, která Brahmse hluboce hnětla padla zmínka v souvislosti s Dvojkoncertem. O jiném zdánlivě věrném příteli a apoštolu své hudby E.Hanslickovi napsal na sklonku života, že jeho hudbě nikdy nerozuměl. A není divu. Zastánce čistých "znějících pohybových forem" nestál ve skutečnosti na témže břehu s Brahmsem, který byl hluboce přesvědčen o schopnosti hudby sdělovat závažné myšlenkové a citové obsahy, i když odmítal novoromantické "hudební a symfonické básnění" a exaltované výlevy citů. Byl tedy osamělý. Ale zvolil si tuto osamělost. "Svobodný, ale osamělý" - "frei aber einsam" a kryptogramatická tónová značka těchto slov f-a-e vine se jho životem a dílem od mládí. Viděl tehdy v osamělosti cenu, kterou se platí za vnitřní svobodu. Důvod smutku a tragiky tedy musel ležet hlouběji. Ostatně o šedesát let dříve koncipoval přibližně v stejném věku závěr svého díla jiný osamělý, ale svobodný umělec. A ten svou osamělost nezvolil dobrovolně. A přece zpíval ódu o radosti a o radost zápasil i ve svých posledních kvartetech. Brahms bývá považován za jeho dědice a pokračovatele. Není to však podivný pokračovatel, který proti Beethovenovu zpěvu radosti staví v závěru svého díla tragický zpěv - snad dokonce o smrti? Mnozí vykladači poukazují na intonační příbuznost IV. symfonie Brahmsovy s jeho Německým rekviem, Nénií a později písní "O Tod, wie bitter bist du" - "Ó smrti, jak trpká jsi" ze "Čtyř vážných zpěvů."
(G.Knepler dokonce poukazuje na to, prvé čtyři tóny hlavního tématu I.věty symfonie srovnány do sestupné řady tvoří počátek této písně.) A přece je tu souvislost, a to zcela zákonitá. Šest desetiletí mezi Beethovenovou Devátou a Brahmsovou Čtvrtou rozptýlilo mnoho iluzí. Beethoven mohl věřit v rodící se měšťanskou společnost, Brahms už nikoli. A jiné východisko neviděl. Červánky pařížské Komuny pohasly příliš brzy a měly příliš krvavý, odrazující nádech. Ale bez víry v perspektivu člověk nemůže žít. Proto Brahms neváhá projít "stínem smrti", aby tuto perspektivu sobě, svým současníkům i jejich potomkům vybojoval, třebaže odmítá i přímočarou Wagnerovu víru ve "vykoupení smrtí", která zůstává pro Brahmse "trpkou". A tu jsme u kořenů Brahmsovy tragiky a snad i smyslu jeho posledního symfonického díla ..