Z komentáře Jaroslava Přikryla k původnímu LP albu 111 2470 "Josef Fiala Kvartet č. 2 F dur - Karel Stamic Kvartet Es dur - Jan Křtitel Vaňhal Sonáta G dur - Pavel Vranický Kvartet č. 3 F dur" vydanému v roce 1979 v Supraphonu a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Hudba starých českých mistrů patří ke kmenovému repertoáru souboru Musica da camera Praga od jeho prapočátku. Tím prapočátkem je myšleno stadium, kdy se několik čelných hráčů Symfonického orchestru hlavního města FOK domluvilo...že si zahrají "komořinu". Je to, pravda, dosti familiérní pojmenování tak krásného hudebního druhu, ale vyzařuje z něho vřelý, blízký vztah ke komorní hudbě, komorní hře...Tato deska přináší jakýsi vzorek z jejich kvartetních skladeb. Pravda, někdo m§že namítnout: Co tu však dělá Karel Stamic? Nenarodil se v Čechách, nikdy tu nežil! Je to tak, ale je to syn velkého českého skladatele, který ovlivnil další slohovou etapu a můžeme ho tedy - nikoli neprávem - považovat za výhonek českého hudebního kmene. Navíc bude - doufám - zajímavé srovnat jeho skladbu se žánrově stejným dílem o tři roky mladšího Josefa Fialy. Zatímco se Fiala těšil přízni Mozartovy rodiny vždyť na doporučení otce Mozarta dostal významné místo v Salcburku), píše Mozart syn z Paříže tatínkovi o synech Jana Václava Stamice s náramným despektem k jejich umělecké i společenské kvalitě. Nuže, snad kvartet Es dur pro hoboj a smyčcové nástroje potvrdí (nebo alespoň naznačí), že se tehdy ještě hodně mladý Mozart trochu unáhlil, když zařadil Karla Stamice, věhlasného virtuosa na violu, jako skladatele k "bídným čmáralům." Oproti Stamicovi jsou životní cesty ostatních třech skladatelů z tohoto výběru typické pro české hudebníky 18. století. Všichni tři pocházejí z venkova...všichni tři projevili už v dětství talent, že jim bylo umožněno studovat..všichni tři také byli výbornými instrumentalisty.., Kromě nadání a umělecké profese měli všichni tři ještě další tři shodné rysy - totiž píli a skromnost. Všichni po sobě zanechali rozsáhlé kompoziční dílo...Přestože všichni tři dosáhli ještě za života uznání a věhlasu i vážnosti.., nehřáli se na výsluní plné slávy a nebyli dekorováni žádnými velkými řády a poctami. Jejich hudba sice nepřináší nic převratného, nenese nás k novým hudebním pevninám, ale nikdo jí nemůže upřít invenci, kompoziční mistrovství, výrazovou bezprostřednost, živost a klasickou rovnováhu citu a rozumu. Je tedy dobré, jestliže ožívají skladby těchto skromných českých mistrů na této desce. A je to zároveň i projev programového úsilí souboru Musica da camera Praga, aby hudba českých mistrů 18. století žila ve slunci svých velkých klasických vzorů a ne v jejich stínu.