Z komentáře Jiřího Štilce k původními LP albu 8110 0148 "Umělecký portrét Aloise Klímy" vydanému v Pantonu v roce 1980 a nyní vycházejícímu v Supraphonu poprvé digitálně:
...Alois Klíma (* 21.12.1905 - † 11.6.1980) odevzdal za třicet let svého působení v Čs. rozhlase (z toho 21 let v čele Symfonického orchestru Čs. rozhlasu v Praze) uměleckou práci, již můžeme bez nadsázky označit za celoživotní dílo. Jestliže je zejména v prvé polovině poznamenalo množství úkolů a obětavost, pak období po roce 1945 uzrávalo jako k vrcholu spějící umělecká žeň. Z talentovaného, pilného a pohotového dirigenta se stala vyhraněná individualita. Zůstává po ní přes 1000 rozhlasových nahrávek, 65 titulů na gramofonových deskách, 30 veřejných koncertů s Českou filharmonií, spolupráce s 22 světovými orchestry, uvedení kolem sta novinek soudobých českých i zahraničních autorů, skvělá činnost pedagogická na AMU s padesáti absolventy, působení v Helsinkách v sedmdesátých letech, nezapomenutelné zásluhy v pronikání SOČR a tím celé naší hudby v období 1961-1970 do evropských zemí. Byla to doba svízelného prorážení nedůvěry v to, že by "studiové" těleso mohlo úspěšně reprezentovat proslulou úroveň těles naší země v cizině...Žel, pravděpodobně teprve po jeho smrti pochopíme, oč výš sahal, než jsme byli schopni ocenit za jeho života. Po Václavu Talichovi zanechal po sobě Alois Klíma hlubokou, přebohatou stopu. Svým uměleckým odkazem, v němž jako nejpamátnější provedení Smetanovy "Mé vlasti" při zahájení Pražského jara v roce 1956, se vepsal do vývoje naší kultury jako jedna z nejpodnětnějších postav celé jedné slohové interpretační éry. V hudbě Smetanově, Dvořákově a Sukově nám Alois Klíma objevil podivuhodný svět vzletu, štěstí, ušlechtilosti a vznešené očištěnosti, přesahující obvyklý rámec romantické obraznosti. Byla to hluboká splynutí, z nichž vystoupilo pouze jediné - dílo.
Byl ryzím českým umělcem.