Z komentáře Milana Munclingera k původnímu LP albu 1 10 0576 "Carl Philipp Emanuel Bach Orchestrální symfonie (Dvanáctihlasé) vydanému v Supraphonu v roce 1969 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Mezi syny Johanna Sebastiana Bacha, jejichž hudbu začínáme konečně poslouchat a cenit samostatně, nezávisle na geniálním otci, náleží nejvýznačnější místo Carl Philippu Emanuelovi. Z otcovy přísné školy si neodnesl jen dokonalé zvládnutí techniky kompoziční práce, nýbrž i vážný, hlubokých souvislostí s celkovým životním postojem a filosofickým pojetím světa si vědomý postoj k umění. Ačkoliv vyrostl v barokní tradici, cítil jako málokterý z jeho současníků puls a horký dech nové nastupující epochy. Jeho díla stojí na jejím prahu, ale neuvěřitelnou silou intuice a logické důslednosti dokáže vyslovit prožitky a pravdy, které naleznou novou hudební ozvěnu až o sto let později v dílech romantiků...velikost Carla Philippa Emanuela Bacha dovedli rozpoznat a ocenit právě ti největší z jeho následovníků: Haydn, Mozart, Beethoven. V jeho mužně silné, citově vzrušené a odvážné osobité hudbě je totiž uloženo množství jedinečných podnětů, které došly svého dokonalého uskutečnění až v dílech dalších generací...C.Ph.E.Bach nikdy nejde pohodlnou, vyšlapanou cestou. Proto nás jeho hudba zprvu překvapuje, někdy až provokuje. Pak ale pochopíme přesnou a dokonalou logiku každého jeho kroku a každým dalším poslechem, jímž se přiblížíme tomu svéráznému duchu, v sobě samých rozezvučíme struny, o jejichž existenci jsme často nevěděli. Ze skladatele, který se nám zprvu jevil jako úctyhodný ale výstřední podivín, se pro nás stane blízký a milovaný Mistr, bez jehož zvláštního, znepokojivě cizokrajného světla by na obloze skladatelských hvězd jedna veliká stálice chyběla...