Z komentáře V.J.Sýkory k původnímu LP albu 1 10 1095 "Romantické předehry" vydanému v Supraphonu v roce 1972 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
V Byronově epické básni "Manfred" našel ROBERT SCHUMANN látku, která ideálně vyhovovala jeho pojetí dramatu. Je to zpěv o člověku, jemuž vědomí viny nedá spočinout, jehož vášnivá snaha o nápravu věcí však znovu ztroskotává o překážky ve vlastním nitru....Nejslavnějším číslem Manfreda je jeho ouvertura. Dle některých kritických náhledů je to jeden z vrcholů skladatelovy tvorby vůbec. Tragika a mohutný byronovský patos zmaru a vzdoru jsou podány hudebním výrazem, který sbližuje Schumanna s Lisztem, zvláště s časově mnohem pozdější "Faustovskou symfonií", látkou ostatně námětově značně podobnou. I Goethe si byl vědom podoby Fausta s Manfredem, proto je možné srovnávat Schumannova Manfreda...i s Wagnerovou "Faustovskou ouverturou". Pro Fausta však nadešel po dlouhém zoufalém bloudění okamžik spásy. Manfred naproti tomu hořce volá:"Ze zoufalství nemohu vyjít a žiji řitom celé věky!" Pro tohoto ztraceného ducha je jenom jediná spása, přestat existovat vůbec. V temné rezignaci končí báseň Byronova. Onu rezignaci vystihuje i závěr mohutné patetické hudby Schumannovy.
S Goethovým Faustem souvisí také BRAHMSOVA "Tragická předehra". Vznikla totiž ze skic, jež si Brahms připravil pro kompozici předehry ke Goethově Faustu...Skladateli v ní nešlo o určitý děj, nýbrž o chmurnou náladu, hrdinný cit a tragický patos. Velikost hrdinského rozhodnutí, vznešenost a majestát neúprosného osudu, to je hlavním myšlenkovým obsahem této Brahmsovy skladby...
Jedna velká partie (Goehova) Fausta končí těmito verši: "Bůh, jenž mi v prsou přebývá, vzruší mé nitro nejvnitřnější, však, nechť i nad mou duší vládu má, nic nedokáže v sféře vnější. A tak mi život těžký břemenem; mně hořko být; jen smrti dychti jsem." Tyto černé, přímo zoufalé verše nadepsal mladý RICHARD WAGNER jako motto nad partiturou své Faustovské ouvertury. Žil tenkrát v Paříži. Přišel tam r. 1938 z Rigy, kde ztratil bez své viny místo divadelního kapelníka. V Paříži...na něho nikdo nečekal a mladý umělec musil sebe i svou ženu živit podřadnými hudebními pracemi...Avšak během oněch tří pařížských let také mnoho studuje a vidí na jevišti Velké opery mnoho skvělých představení. Seznamuje se také s Berliozem a Lisztem. A komponuje Faustovskou předehru, jež snad původně měla být první větou většího cyklického díla, ale zůstala bez pokračování...Pesimismus ouvertury je pochopitelný. Wagner sám se tenkrát cítil Faustem, člověkem s velkými myšlenkami, ale bez možnosti je uplatnit. Tragická a hluboce sugestivní gesta této hudby jsou znásobena chromatikou, jež předpovídá dokonce až Tristana. Skladba stojí na čtyřech tématech. První z nich, bolestně napjaté, působí jako tajemné volání z temných hlubin. Z něho, různě variovaného, roste vzrušení a napětí až ke katastrofě. Stavba díla je gradována melancholickými i patetickými tématy dalšími. Závěr díla však přináší zklidnění, zjasnění. Jakoby se uprostřed roztržených černých mraků zablyštil nebeský jas svatého Grálu.
MENDELSSOHNOVY předehry neměly být dle vůle skladatelovy programními skladbami. Šlo mu o "vnitřní spojení hudby s poezií"...Vytvářel z nich typ skladby, která usilovala o přesné vyjádření nálady a charakteru. Mendelssohn jim sám říkal "charakteristické ouvertury" - a nejde o nic jiného, než o symfonické básně. ...Za svou nejniternější ouverturu považoval ouverturu k "Pohádce o krásné Meluzíně|"...Toužil vytvořit onen zvláštní ráz německé pohádky, ono kouzlo, jež bylo v literatuře té doby tak výrazně vysloveno a tak senzitivně chápáno. A to se mu tímto líbezným a mistrovsky vystavěným dílem podařilo...