Z komentáře dr. Jiřiny Jiráskové k původnímu LP albu 0 12 1810 "Národní umělkyně Libuše Domanínská - Operní recitál" vydanému v Supraphonu v roce 1976 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Mezi výrazné představitele českého pěveckého umění patří národní umělkyně Libuše Domanínská...po útěku z totálního nasazení v Neunkirchenu a po šťastném dovršení světových událostí, které u nás otevřelo brány vysokých i uměleckých institucí, stává se Libuše Domanínská sólistkou Státního divadla v Brně. Desetileté působení na operní scéně moravské metropole naplnila uměleckými činy dvojího významu: v krátké době si vypracovala repertoárový i technický základ celé další činnosti a v uměleckém životě města zanechala trvalou a nesmazatelnou stopu. Jaké to byly důvody, které mladou umělkyni vyzvedly do tak výjimečného postavení? Především kvality pěvecké. Mladodramatický soprán Libuše Domanínské jevil vývojový progres i v době plného zasazení do rušného divadelního života a neztrácel nic na své osobité, lahodné barvě. Druhý důvod pak tkvěl v celkovém založení Domanínské, v její všestranné muzikálnosti a hudební inteligenci, která jí zaručila přední místo mezi brněnskými umělci i mimo operní jeviště...A konečně třetí důvod jejího mimořádného uměleckého postavení tkvěl v zaměření repertoárovém. Jako většina mladodramatických sopránů nalezla své uplatnění především v české opeře. Šťastné a vpravdě úspěšné ztělesnění nalezly v Libuši Domanínské všechny milující dívčiny smetanovského repertoáru, jimž tehdy vévodila dramatická Krasava, z Dvořákových to byla především vroucí Rusalka a Terinka v Jakobínu, ze světového například Micaela v Bizetově Carmen, Pucciniho Madame Butterfy, Markétka v opeře Charlese Gounoda, Verdiho Aida, Taťána v Čajkovského Oněginovi, Jaroslavna v Borodinově Knížeti Igorovi a další. Zcela zvláštní místo zde však patří postavám oper Leoše Janáčka. Instinkt, s nímž kráčela za Janáčkovou hudbou, má racionální jádro: moravský původ, studia v prostředí, kde se rodilo Janáčkovo umění a přímý kontakt s jeho žáky - to všechno vytvořilo příznivé předpoklady pro to, aby se už v prvním desetiletí umělecké práce stala jedinečnou představitelkou mistrových operních postav. Jenúfa, Káťa Kabanová, lišák Zlatohřbítek v Příhodách lišky Bystroušky, Míla v Osudu, Málinka a Etherea ve Výletech páně Broučkových a Aljeja v Mrtvém domě spolu s mistrovským sopránem v Glagolské mši byly dostatečným důvodem, aby Libuše Domanínská v roce 1955 přijala členství v pražském Národním divadle s neoficiálním, ale zaslouženým titulem "janáčkovská pěvkyně". Národní divadlo získalo v Libuši Domanínské zkušenou pěvkyni pevného uměleckého charakteru. S přihlédnutím k předcházejícím létům je pochopitelné, že také zde přijímala úkoly prvního oboru a vlastně od prvního dne se zařadila ke špičkovým představitelům tohoto divadla....Zájezd opery ND do Moskvy v r. 1955, kde poprvé na sovětské půdě ztělesnila Jenúfu, byl úvodem k dlouhé řadě zahraničních vystoupení, které chápala vždy jako boj za dobrou pověst našeho umění. Tak tomu bylo při rekordním počtu více než devadesáti repríz Verdiho Nabucca, v němž nastudovala úlohu Abigaile pro scénu vídeňské Volksoper, tak tomu bylo i při dalších zájezdech ND a osobních pozvání adresovaných naší umělkyni: Amsterdam, Rotterdam, Haag, Helsinki, Buenos Aires, Gent, Brusel, německá i italská města ji poznala většinou jako oddanou a osvědčenou bojovnici za Janáčkův odkaz...