Z komentáře Karla Mlejnka k původnímu LP albu 1110 3185 "Symfonie (Jiří Antonín Benda, Jan Václav Stamic, František Václav Míča)" vydanému v Supraphonu v roce 1983 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
JIŘÍ ANTONÍN BENDA (1722-1795)...vstoupil do historie jako tvůrce scénického melodramu a singspielu; k dokonalému zvládnutí jejich stylu mu ovšem posloužila bohatá předchozí praxe na poli instrumentální hudby. Jeho SYMFONIE B DUR (1755) spojuje podněty z berlínských zkušeností, kde Benda poznal především dílo C.Ph.E.Bacha, a z gothajského hudebního života, v němž hrálo svou roli i dílo J.S.Bacha. Symfonie B dur je příznačná svým jedinečným melodickým fondem, v němž se hlásí ke slovu skladatelova přirozená česká hudebnost. Z jiných zdrojů vychází JOSEF MYSLIVEČEK (1737-1781), pražský rodák, který se ve svých šestadvaceti letech dostal do Itálie a zcela se oddal operní tvorbě. Souběžně s operními díly se zabýval Mysliveček také instrumentální hudbou, o jejíž oblibě u nás svědčí opisy v četných zámeckých archivech. SYMFONIE D DUR je z archivního fondu Národního muzea v Praze ...Dílo vychází - jak je u Myslivečka pravidlem - z třídílného formálního půdorysu (italské operní předehry s volnou větou (Andante) mezi dvěma rychlými částmi. Známou osobností hudebního světa své doby byl JAN VÁCLAV STAMIC (1717-1757), který proslul jako zakladatel tzv. mannheimské školy. Novinky, které Stamic zavedl v orchestrální interpretaci, např. působivé crescendo, dynamické a výrazové propracování hudební fráze - se staly obecným majetkem a uplatnily se jako složka vyspělého klasicismu. Interpretační novinky mannheimská škola ovšem demonstrovala ve vlastní tvorbě: Stamic kladl důraz na symfonickou formu, v níž prosadil čtyřvětý cyklický typ…a sonátový princip se dvěma kontrastními tématy...SYMFONIE A DUR tzv. "Jarní", získala v naší době oblibu díky Sondheimerovu vydání v Berlíně v roce 1933: je typickou ukázkou Stamicova svěžího symfonického stylu. Dosud neobjasněným muzikologickým problémem je časové zařazení SYMFONIE D DUR, jejíž autorství je tradičně připisováno FRANTIŠKU VÁCLAVU MÍČOVI (1695-1744). Maestro hraběcí questenbergovské kapely v Jaroměřicích nad Rokytnou byl typickým představitelem české zámecké hudební kultury. Jeho přínos a význam ocenil v důkladném vědeckém rozboru Vladimír Helfert (Hudba na jaroměřickém zámku,1924), zejména pokud jde o skladatelovo hudebně dramatické dílo. To ještě neznal SYMFONII D DUR, která byla pod Míčovým jménem objevena na půdě pelhřimovského kostela v r. 1936. Rázem se tehdy Míča dostal do popředí muzikologického zájmu: vyspělá forma této skladby, zejména pak existence sonátové formy v první větě, zajistila Míčovi prvenství ve vývoji evropské symfonie...Podle označení "Sinfonia in D…Del Signore Mitcha" na titulním listě basového hlasu nelze s konečnou platností rozhodnout, kdo vlastně je autorem díla - zda F.V.Míča, nebo jeho synovec František Adam Míča (1746-1811), nebo snad některý jiný příslušník Míčova rodu. Otázka zůstala otevřena, dnešní muzikologie se k ní po obsáhlých poválečných polemikách nevrátila. Autorství díla, navazujícího svou formou na typ předklasické vídeňské symfonie, zůstává dosud neobjasněno. Zvykli jsme si uvádět ji pod jménem Františka Václava Míči, a tak tomu bude do té doby, dokud se nenalezne nezvratný důkaz jiného řešení.