Z komentáře Václava Holzknechta k původnímu albu DV 6238 "Jaroslav Ježek - Jaroslav Doubrava - Bohuslav Martinů" vydanému v roce 1966 v Supraphonu a nyní vycházejícímu v původní sestavě poprvé digitálně:
JAROSLAV JEŽEK (1906-1942) patří k významným zjevům české hudby mezi oběma válkami. Žák Jirákův a Sukův v kompozici na pražské konzervatoři byl natolik samostatnou skladatelskou individualitou, že ani ve svých raných skladbách nepřipomíná žádného ze svých učitelů. Prožil s velkým zaujetím pestrou směs tehdejších směrů, které se ve světové hudbě vyskytly, a nezůstal lhostejný zejména k Stravinskému a Šestce. Svou orientací byl sice poplatný době, ale vyrůstal z domácí tradice, kterou velmi ctil, zejména pokud jde o Bedřicha Smetanu. Ježek reagoval netoliko na nové tendence hudby koncertní a operní, byl navíc schopen tvořit i hudbu užitkovou dík nevyčerpatelné melodické invenci a také dík tomu, že našel v Osvobozeném divadle s jeho dvěma čelnými tvůrci a herci, Jiřím Voskovcem a Janem Werichem, živnou půdu pro aktuální umění. Jeho odkaz je proto pestrý a psychologicky zajímavý. Mluví z něho osobnost mimořádně nadaná, eruptivní a nevšední. Vedle koncertních děl různých žánrů napsal hodně scénických a filmových hudeb. Sama jeho jazzová tvorba by stačila na velký umělecký odkaz...JAROSLAV DOUBRAVA (1909-1960) žil rovněž krátce, ale také on zanechal výrazné dílo. Ačkoliv jevil hudební nadání již v mládí, věnoval se odbornému studiu u Otakara Jeriemiáše až v letech 1933-37. Je tedy zajímavé, že nestudoval hudbu, která se mu stala životním určením, na konzervatoři, ani u profesora skladby z tohoto ústavu. K Jeremiášovi ho zřejmě táhlo vnitřní spříznění, jeho hluboká vážnost, mravní patos a dramatičnost jeho hudby - nejenom jevištní. Skutečně se na hlavních dílech Doubravových jeví tyto rysy podstatně - jde třeba o jeho symfonie, o balet o Donu Quijotovi, o jeho operu Balada o lásce. To však nevzalo Doubravovi jeho osobitost, ani to nezúžilo jeho zájem o jiné autory, zejména Janáčka a Bohuslava Martinů. Doubrava, jako dlouholetý pracovník Čs.rozhlasu poznal již ze své funkce spoustu hudby domácí a cizí a obohatil se poslechem mnoha děl. To snad přispělo k vytříbenosti jeho projevu, ale ani tato skutečnost neoslabila jeho individuální kompoziční charakter...Druhá sonáta pro housle a klavír z roku 1959 je věnována památce Bohuslava Martinů...Dramatické napětí, které je pro tvorbu Doubravovu v jejím zralém období příznačné, se jeví i zde..Také úspornost prostředků je pro Doubravu typická: neodbíhá zbytečně od základní myšlenky, soustřeďuje vše k jednotnému účinu...sonáta působí přirozeně a vždy přesvědčuje jako dravé a šťastné hudební dílo...V rozsáhlém díle BOHUSLAVA MARTINŮ (1890 - 1959) se vyskytují různé žánry a nechybějí mezi nimi ani žánry drobné. Mistr koncertů, oper a kantát neopovrhoval ani skladbami malými a lehkými a rád psal i pro mládež. Houslová sonáta vznikla r. 1937 a zejména ve své harmonické struktuře upomíná na léta třicátá. Ale její tvrdší akordy jsou vždy dovedně kombinovány a ústí do usmiřující konsonance. Zralý autor si hraje vtipně a se zřejmou zálibou s drobným žánrem, ale dává mu vždy muzikální náplň a nešetří nápady; jeho postoj k danému úkolu je umělecký...