Komentář Tomislava Volka k původnímu albu 1110 3384 "Tomaso Albinoni Koncerty pro hoboj" vydanému v Supraphonu v roce 1984 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
V údobí vrcholného baroka byl hoboj ("hautbois" neboli "vysoké dřevo"), vzniklý v prostředí dvorní kapely Ludvíka XIV., spolu s flétnou nejužívanějším dřevěným dechovým nástrojem. Proti flétně měl tu přednost, že mu průrazný tón zajišťoval uplatnění nejen v komorních, ale i ve větších hudebních ansámblech a také v plenéru. Když se pak na přelomu 17. a 18. století vytvářela forma sólového koncertu, dostal právě tento nástroj jako jeden z prvních příležitost k sólistickému uplatnění. Zvláštní přízni se těšil v Benátkách, nenasytně milujících barvitost, ať už v malbě, v karnevalovém reji nebo v hudebním zvuku. Největší z benátských barokních skladatelů - Antonio Vivaldi - věnoval hoboji dvacet sólových koncertů a ještě přidal několik pro dva hoboje. Také jeho vrstevník T. Albinoni si nástroj oblíbil tak, že pro něj komponoval celé cykly koncertních skladeb.
Hudebním nadšencům je TOMASO ALBINONI (1671-1751) sympatický už svým zásadním životním rozhodnutím: ačkoliv měl jako nejstarší syn zámožného obchodníka s papírem a majitele pozemků otevřenou cestu k zajištěné blahobytné existenci, upřel všechen svůj zájem k hudbě. Zděděný podnik přenechal mladším bratřím, vyhradil si jen určitou rentu a - komponoval. Jako správný Benátčan, tj. rodák a občan hlavního města barokní opery, komponoval především pro operní divadla. Je doloženo více než padesát jeho oper! (Také pražská opera ve Šporkově divadle uvedla v letech 1725-31 pět jeho děl). Svůj vztah k divadlu zpečetil sňatkem se zpěvačkou M. Rimondiovou. Ale operní partitury se nevydávaly tiskem, jejich autografy i opisy podlehly časem zkáze, a proto zůstává tato oblast Albinoniho tvorby dnešku takřka neznáma.
Zato instrumentální ansámblové skladby, druhá kompoziční doména Albinoniho, se dnes objevují v koncertních síních i v nahrávkách stále častěji. Jsou dochovány jejich původní tisky z let 1694-1722. Skladby pracují s malým počtem hlasů (dva až šest) a mají proto vesměs komorní ráz, třebaže mnohé nesou označení "koncerty, sinfonie, balletti". Skladatel se v nich osvědčil jako zdatný kontrapunktik (chrámové triové sonáty, tříhlasé fugy v op. 8), dbající o čistotu řemeslné práce. Ještě přesvědčivěji působí jeho melodická invence; proto nepřekvapí, že mladý Bach několikrát zvolil Albinoniho téma za základ svých varhanních fug.
Hobojové koncerty, začleněné do op. 5 (1707), op. 7 (1715) a op. 9 (1722), vesměs uplatňují stabilizovanou třívětou formu. Autorská invence se zaměřuje především k melodické lince, živá rytmika navozuje příjemný pocit kultivované hravosti. Působivá adagia, sycená duchem barokní opery, vyjadřují pokorné přijetí tragického, ale očistného prožitku. Sólovému hlasu nedovoluje autorova uměřenost odpoutat se a rozkvést po svém, unisonové úseky nezabouří s vivaldiovským temperamentem: Albinoni je benátským dědicem klasické vyrovnanosti A. Corelliho (*Řím 1713).