Z komentáře k původnímu LP albu 1112 2797 "Helene Mané, Zuzana Růžičková (Bach, Händel, Pergolesi, Scarlatti, Martini...)" vydanému Supraphonem v roce 1979 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Spektrum vokální hudby 18. století se pnulo od několikataktového lidového popěvku až po složený útvar velké opery seria. Ústředním pilířem této mnohovrstevné stavby byla á r i e ; formově tvárná a přizpůsobivá a skrze své nespočetné tvůrce i plagiátory vždy po ruce. V jejích námětech se zrcadlil svět dobových představ i reálií. Jedno téma ovšem této zpěvní sféře dominovalo a nemohly ho v počtu zastínit ani chvalozpěvy na moudré vládce, ani dramatické zpěvy o pomstě či patetické výzvy k hrdinskému boji a jiná dobová klišé: tím tématem byla láska. Písně o lásce, o milostné věrnosti i nestálosti, rozněžnělé vzdychání a lkání a citové rozplývání - na to si 18. století potrpělo. Byla to jeho nejoblíbenější hra, stylizovaná do šatu prostého leč rafinovaného. A jak se zdá, nikomu nevadilo, že tu bylo více prázdné rétoriky a divadelní okázalosti než silného osobního prožitku...Nezbytnou rekvizitou byl pastorální slovník: motýlkové, potůčky, fialky, vánek atd. Milostné arietty se v 18. století těšily tak mimořádné oblibě, že množství opisů a autorských atribucí dnes např. znemožňuje zjistit s určitostí, zda autorem oblíbené písně "Se tu m´ami" byl vskutku geniální mladík G.B.Pergolesi (1710-1736), zda D.Scarlatti (1685-1757), jehož genialita se naopak projevila až v pokročilém věku a na poli cembalové hudby, složil i milostnou metaforu o motýlku. Malým klenotem hudební gracióznosti je árie "Rugiadose odorose", známí pod názvem "Le Violette". Pohází z opery Il Pirro e Demetrio (1694) Al.Scarlattiho (1660-1725), skladatele, který vytvořil stylové základy italské opery 18. století. Také milostné zpěvy dvou neapolských rodáků se vynořují ze zapomnění, které pohltilo jejich operní tvorbu: oba zavál osud do Anglie, kde se P.D.Paradies (1707-1791) stal vyhledávaným učitelem cembalové hudby, kdežto T. Giordani (1730-1803) zůstal -opeře věren jako- úspěšný londýnský impresario i skladatel italských a anglických oper. V Londýně měly své premiéry také opery Händelovy (1685-1759), z nichž pocházejí dvě árie nahrávky. "Caro voi siete" je posledním zpěvem Romildy z opery Xerxes (1738); na její chválu statečné lásky - i na její hudební téma - navazuje v opeře závěrečný sbor. "Alma mia" je árií (sicilianou) Floridanta ze stejnojmenné opery (1721). Jestliže D.Cimarosa (1749-1801) o lásce složil desítky oper, dobrodružný milenec A.Stradella (1644-82) na ni doplatil vlastním životem, tak jak to sliboval ve své árii. Jinému stylu už patří elegantní arietty pofrancouzštěného Turíňana F.Blanginiho (1781-1841), romance předrevolučního Pařížana P.A.Monsignyho (1729-1816) i proslulá melodie "Plaisir d´amour" Němce J.P. Martiniho "il Tedesco" (1741-1816), jemuž rovněž učarovala Paříž. Jak odlišný svou neokázalostí i připomínkou smrti ve zpěvu i v lásce byl svět J.S.Bacha (1685-1
750), dokazují dvě písně z notové knížky jeho druhé choti Anny Magdaleny (1725), jejichž autorství ostatně není prokázáno.

HELENE MANÉ pochází z francouzsko-italské pěvecké rodiny, jako koncertní koloraturní pěvkyni ji poznali na všech kontinentech, v opeře hostovala od Leningradu po Lisabon. Zpívá především italský repertoár.