Z obalu původní LP desky (11 0683): V pestré směsici nejrozličnějších hlasů zpěváků a zpěvaček dnes znovu objevujeme kouzlo skladeb, v nichž sólový part patří hudebnímu nástroji - saxofonu, klavíru, kytaře, trubce i moogu. Pro Aleše Sigmunda však nejsou instrumentálky svůdnou módou, ale dlouholetým koníčkem.

Charakteristický, s ničím nezaměnitelný zvuk kytaristů Les Paula, Duana Eddyho, souborů Shadows, zajímavých aranžerských barev ho přivedlo ke konstrukcím elektrifikovaného cimbálu a dalších nástrojových specialit.

Jak už to bývá, veřejnost nakonec poznala Aleše Sigmunda především jako úspěšného skladatele (a textaře) více než stovky písníček, z nichž stačí připomenout ty, za něž byl dnes třiatřicetiletý autor odměněn festivalovými Lyrami a Kotvami: Náměstí, Táto, pojď si hrát, Albatros a Vítr je flétnista. V jejich sousedství se však na gramofonových deskách a v rozhlasovém vysílání objevovaly i Sigmundovy instrumentální nahrávky a adaptace - Amazing Grace, Popcorn, Svatba v Soluni.

Při shromažďování materiálu pro edice Pantonu Hity beze slov a Disco serie se však ukázalo, že vhodných skladeb (původních i převzatých) je mnohem více. A proto jako pikantní přísada k bohaté nabídce vokalistů přichází Sigmundova Pepřenka.

Instrumentální skladba v populární hudbě je specifický žánr, který má svá vlastní pravidla. Na posluchače musí působit především náladou, atmosférou, aranžérským vtipem, zajímavými zvukovými barvami. Proto někdy Aleš Sigmund odložil ve studiu svou osmistrunnou kytaru vlastní konstrukce a rozezněl stylophone, téměř dětskou hračku, která jako "kapesní moog" vyluzuje bzučivé elektrotóny. Je tu vlastně spíše tvůrcem než pouhým interpretem, protože mimo své kompozice předkládá především aranžérsko-zvukové záměry, jimiž se hráčský rozlet musí ukázněně podřídit. Současnost celkového zvuku dokresluje dále zejména clavinet a Fender piano Karla Štolby, ale i ostatní zúčastnění hudebníci skupiny Golem se často zahráli neobvyklé party a také zvukový mistr přispěl svými studiovými kouzly k celkovému pojetí alba.
Repertoár, který záměrně čerpá z katalogu celých pěti desítek let, zpracoval Aleš Sigmund ve dvou charakteristických polohách. V té melancholické jsou vedle původních novinek parafrázovány i některé písňové evergreeny (Indiánská píseň lásky, Cindy, Růžová krinolína), jimž překvapivá úprava a příjemná barva kytary vtiskla novou tvář. Tento nostalgický tón není žadným anachronismem proti soudobým směrům v populární hudbě, v níž se nyní "kytarovým romantikům" naopak daří, ať již vzpomenu Rickyho Kinga, Francise Goyu, dvojici Santo a Johny či Garyho Cliffa.

Protiváhu těchto pomalých skladeb tvoří elektronicky znějící rychlé nahrávky, z nichž některé (Horká linka, Pepřenka, Digitální ragtime) jsou instrumentálkami v tom nejvlastnějším smyslu, to znamená, že pro jejich vyznění se hudební nástroj hodí více než lidský hlas. Zpestřením jsou dvě výlučnější Sigmundovy skladby - Osudná noc v oblíbeném "krimi stylu" a balkánská melodika a lichý rytmus ve snímku Nad Egejským mořem. Ten jediný také nadělá potíže tanečníkům, neboť Pepřenka je pro vaše večírky společníkem naprosto univerzálním; dobře se poslouchá a ještě lépe se při ní tančí! (Sleeve-note Jaromír Tůma, 1977)