Z obalu původní EP desky (8135 0015): Klarinet byl jedním z prvních nástrojů, které se v jazzu uplatnily: společně s kornetem a trombónem totiž vytvářel melodickou sekci již v prvních orchestrech hrajících tradiční neworleánský jazz. Vrcholu své slávy však dosáhl až ve swingovém období, tedy v polovině třicátých let, a to především v rukou "Krále swingu" Bennyho Goodmana, k němuž se připojila i řada dalších vynikajících klarinetistů, například Artie Shaw, Jimmy Dorsey, Woody Herman aj.
I když se s klarinetem v instrumentáři jazzových orchestrů setkáváme dodnes, je nesporné, že s opadnutím swingové vlny zájem o tento dřevěný dechový nástroj s jednoduchým plátkem poněkud ustoupil do pozadí. Zřejmě proto, že jak barva, tak především subtilní tón nástroje příliš nevyhovují požadavkům moderního jazzu. A tak jsem svědky sice pozvolného, ale zato vytrvalého procesu ubývání hudebníků, kteří k soustavnému a cílevědomému realizování svých uměleckých představ používají klarinetu.
Avšak počínaje rokem 1935, kdy se na světové jazzové scéně začal prosazovat se svým orchestrem i menšími komorními formacemi Benny Goodman, se pro příštích deset let stal klarinet takřka synonymem jazzu. Zasloužila se o to Goodmanova dynamická hra, plná vnitřního napětí a současně jistá, vyrovnaná a technicky brilantní. Vyústila ve styl, který je dodnes zcela originální a vyznačuje se častým používáním vysokého rejstříku, jenž byl Goodmanovou specialitou.
I my máme už po řadu let významného klarinetistu, jehož doménou je oblast swingu: je to Ferdinand Havlík (nar. 17. 6. 1928 v Brně). Svůj nástroj studoval na konzervatoři a profesionálně začal hrát v roce 1945 v orchestru J. A. Šubrta. Čtyři roky působil v souboru Arnošta Kavky a potom byl sólistou ve dvou známých pražských big bandech, vedených Zdeňkem Bartákem a Jiřím Procházkou. Pro tento poslední orchestr také hodně aranžoval i komponoval a nejednu skladbu s ním v roli vedoucího saxofonové sekce natočil pro rozhlas i na gramofonové desky. V roce 1958 si Havlík odvážně sestavil první vlastní kvarteto, které se však marně pokoušelo prorazit s nekompromisním jazzovým repertoárem. Po neúspěšném angažmá ve vinárně pražského hotelu Jalta nastoupil jako šéf orchestru do divadla Semafor, kde pracuje dodnes. Jeho tamní sextet nejen doprovází divadelní představení, ale využívá každé příležitosti uplatnit se i jako jazzové combo. A tento sextet se stal jádrem příležitostného velkého orchestru, který založil Ferdinand Havlík začátkem roku 1978 a který hrává v obsazení čtyři saxofony, tři trubky, dva trombóny a čtyřčlenná rytmická skupina.
Swing band, jak Havlík svůj kolektiv nazval, má už v kronice zaznamenána vystoupení v pražském jazzovém klubu Parnas, natáčení v televizním Hudebním studiu M, účast na Slánských i Pražských jazzových dnech, vlastní televizní program A ještě trochu swingu (uváděný Spejblem a Hurvínkem), pořady v Semaforu a nyní i tuto desku v sérii Mini Jazz Klub. Základ jeho repertoáru pochopitelně tvoří skladby, které charakteristickým zvukem připomínají původní velký Goodmanův orchestr - a z těchto skladeb je sestavena i tato deska, představující jakýsi hold Králi swingu Bennymu Goodmanovi. Vedle těchto původních instrumentací se však stále častěji vyskytují i starší české swingové skladby v nových úpravách, které naznačují, jakým směrem se Havlíkův Swing band hodlá dále ubírat.
Nakonec si ještě řekněme obsazení, v jakém Swing band naše tři skladby nahrál: Ferdinand Havlík (cl, leader), Zdeněk Zahálka, Nikola Janev, Zdeněk Šedivý (tp), Rudolf Suk, František Sojka (trb), Vladimír Klazar, Karel Mezera (as), Svatobor Macák, Eugen Jegorov (ts), Jiří Holzberger (p), Zdeněk Hrášek (g), Pavel Greifoner (b), Jiří Hájek (ds).
(Sleeve-note Stanislav Titzl, 1979)