Oldies, but goldies - takhle láskyplně se angloameričtí hudebníci i jejich posluchači vyjadřují o mnoha starých a přesto nezapomenutelných hitech z nástupu jazzového věku.
Také česká hudba má podobných hitů požehnaně a ráda se k nim i vrací. Omlazující úpravy těchto ctihodných melodií však většinou už smazávají nemalou část jejich původního zvukového kouzla a tím jakoby i atmosféru starých zlatých časů, kdy si náš dědeček babičku bral. Několik českých muzikantů si tohle úskalí uvědomovalo už v polovině sedmdesátých let. Pod vedením zkušeného trumpetisty, pianisty, varhaníka a nadto i muzikologa Pavla Klikara (*1954) se původní hrstka časem rozrostla až na patnáctičlennou kapelu....Jako ORIGINÁLNÍ PRAŽSKÝ SYNKOPICKÝ ORCHESTR soubor zprvu začínal raným bělošským i černošským jazzem a také ovšem americkou taneční hudbou dvacátých let. Svůj zahraniční, tak říkajíc "klasický" repertoár však brzy rozšířil ještě o domácí, tj. české a zčásti i slovenské ohlasy jazzu. S provokujícím zvukem a rytmem jazzu se česká veřejnost totiž dychtivě seznamovala hned po první světové válce, a to hlavně prostřednictvím moderních tanců a hudby k nim. A nejen seznamovala. Tehdejší muzikantská omladina se na produkci dobového "jazzu" začala takřka okamžitě i sama podílet: reprodukčně i skladatelsky. Zajímavou, byť poměrně pozdní ukázkou takového snažení je foxtrotová píseň z doby nástupu módního tance blackbottomu Stará, natoč gramofon (1928)...V celém meziválečném období patřilo někdejší Československo mezi přední "jazzové" země tehdejší Evropy. Velmi záhy se tu aktivně odrážely vlivy swingu: a to nejen prostřednictvím profesionálních, ale především i stovek amatérských kapel. Už ve třicátých letech začala proto česká nakladatelství vydávat orchestrální aranžmá v tehdy typickém nástrojovém obsazení. Z původních tiskových úprav také vycházel Originální pražský synkopický orchestr při nahrávce řady hitů domácích autorů z rozhraní 30. - 40. let (1-4, 7, 8). Jejich výrazné melodie byly přitom vesměs součástí dobových českých filmů či jevištních muzikálů. Trochu jiným směrem se ubíral vývoj slovenské taneční hudby. Ta se vzhledem k značnému hospodářskému a kulturnímu opoždění Slovenska začala formovat teprve až před polovinou třicátých let. Jejím východiskem zůstával i nadále lidový folklór. Ten přizpůsoboval nové taneční rytmy spíše do podoby foxpolek a silně sentimentálních (a tím ovšem i velmi typických) slovenských tang (9-11). Často však také - nejvýrazněji v závěru písně Milá moja (1935) - až i v poněkud zmodernizovaný čardáš, na Slovensku ostatně dodnes velmi oblíbený (12).
Tak vida, jaké potěšení a zároveň svědectví nám může nabídnout i stará, zdánlivě dávno odepsaná taneční hudba! Alespoň pokud se k ní přistupuje s takovým fanouškovským pochopením, s jakým ji dovede oživovat právě Originální pražský synkopický orchestr.
Josef Kotek