Z komentáře Miloše Pokory k původnímu LP albu 1 11 0900 „Ludwig van Beethoven Sonáty“ vydanému v Supraphonu v roce 1985 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Bohatá výrazová paleta Beethovenových klavírních sonát, odlišný charakter jednotlivých opusů a neopakovatelné individuální vyznění každé sonáty – to vše bylo již doloženo nesčetnými rozbory, znovu a znovu potvrzujícími známou pravdu, že velké individuality se dovedou svobodně orientovat i v nejpřísnějším stylovém omezení. Beethoven napsal jednou svému anglickému nakladateli Thomasovi, že „není pravidla, které bychom nesměli přestoupit, jde-li o to, aby bylo dílo krásnější“, a z jeho nitra tu a tam vycházely tak podivuhodné květy rozevláté fantazie (Introduzione Valdštejnské sonáty, 1. věta Sonáty op. 102, 2.věta 4. klavírního koncertu), že se nevejdou do žádného formálního schématu a nelze je v tom smyslu ani rozebrat. Skladatel zde vstupoval do říše fantazie, ne aby se zpronevěřil řádu – naopak, aby řád zůstal zachován, jelikož ke svým krajním větám, doslova vytesaným ze žuly, potřeboval mnohdy ten nejprotichůdnější kontrast.
Uvědomme si totiž, jaký obrovský potenciál sonátového myšlení Beethovenových dvaatřicet klavírních sonát vyčerpává! Tato deska o tom podává dva příklady: prvý z nejranějšího období skladatelovy tvorby a druhý z konce prvé třetiny. Obě zde nahrané sonáty spojuje naprosto dokonalá forma. Přesto každá z nich pochází z jiného světa, je jinak modelována – a obě jsou nesrovnatelné…