V těchto pěti klavírních ódách se ocitáme v jednom z nejmilejších literárních zákoutí Jana Nováka: v antickém světě latinského verše a zároveň v jeho oblíbeném jazyce, který mu dopřál společnost mnoha jeho přátel: Catulla, Vergilia a především jeho oblíbeného Horatia, jehož veršům jsou Odae pro klavír věnovány.

Jednotlivé věty zde jedinečně zachycují básnický děj zachováním latinské metriky v hudebním rytmu a celkovým zvukovým zabarvením. Klavír se mění ve vznešenou Apollonovu kitharu, Faunovu bezstarostnou flétnu či šum vybájených hájů. Živě si můžeme představit mihotající se křídla bájného posla bohů Merkura v páté větě, zatímco v hravé větě druhé prchají nymfy před milovníkem Faunem za vysokých zvuků jeho flétny. Kontrastem je prostřední věta Threnus (neboli nápis na náhrobku – epitaf), opěvující vznešenost ducha, nekompromisní loajalitu, smysl pro spravedlnost a pro pravdu zbavenou všech příkras.

Latina byla pro Jana Nováka prostředkem svobodného vyjadřování, která se z vysoké kultury antického světa přenesla prostřednictvím poselství křesťanských filozofů a významných myslitelů přes mnohá staletí až do našich dob. Tento jazyk je tedy skrz na skrz řečí ducha a za politických dob Jana Nováka pochopitelně i symbolem výsměchu každému totalitnímu režimu. Některé kompozice Jana Nováka vznikly také na jeho vlastní latinské texty, např. kantáta Ignis pro Ioanne Palach nebo vokální cyklus Columbae Pacis et Aliud Pecus jako výmluvné svědectví jeho neutuchající touhy po svobodě.

Závěrečnou inspirací na tomto místě mohou být poslední dvě strofy z Horatius IV, 3, Ad Melpomenen: „I němým rybám dovede božská hudba propůjčit labutí hlas, a pokud se snad básník sám stane slavným, je to pouze odraz slávy božské, ne vlastní...“ Dora Novak-Wilmington

obsazení: pfte
materiál: partitura
durata: 15'
nakl. č.: R 467