Zdeněk Liška (1922–1983) je génius filmové hudby, který ale stále zůstává širší veřejnosti poněkud utajen. Je to z několika důvodů:  1. nesnášel publicitu – existuje jen pár jeho fotografií a jediný rozhovor s ním, 2. celý svůj život se věnoval výhradně filmu a bez výrazných životních zvratů ho strávil komponováním filmové hudby. Sám říkal: „Píšu jen pod obrázky!“

Existuje však naštěstí jedna výjimka „mimo obrázky“, a to je koncertní verze hudby k animované montáži kreseb a náčrtků Leonarda da Vinciho, kombinované s dokumentárními záběry z roku 1972, dílo Jana Švankmajera s názvem Leonardův deník (1973); hudba pod vedením Františka Belfína a se zvukařem Jiřím Zobačem byla natočena 4. a 5. dubna 1973. I tady by zjevně zůstalo „jen“ u hudby k filmu, kdyby na skladatele nenaléhalo Pražské žesťové kvinteto v čele s věhlasným trumpetistou Miroslavem Kejmarem. Jak vzpomíná pan Kejmar, nebylo to vůbec jednoduché. Aby přetíženého Lišku – dokázal složit hudbu i ke 30 filmům ročně – přesvědčili, soubor se musel uchýlit až k tomu, že koncert s novinkou anoncoval a Lišku s plakátem konfrontoval.

Autorská úprava pro koncertní účely spočívá v několika faktorech. Zaprvé jde o oddělené části (ve filmu jsou attacca), které nesou názvy. Dále: filmová verze je o cca jednu a půl část delší, což souvisí s poslední a nejdůležitější změnou, a to s vynecháním perkusivní složky – malý buben, činel, dřívka – v koncertní verzi. Pokud se podíváme na původní partituru dramaturgicky, bicí nástroje „představují“ ničivý vliv lidského faktoru. Dechová složka pak spíše element kreativní, pozitivní.