Když kolem řádí malomocenství ducha, vyléčí nás jen soucitné srdce…
S nadcházejícím podzimem L. P. 1139 hostí město Shrewsbury na pomezí Anglie a Walesu slavnou svatbu. Panovačný lord Huon de Domville si má brát krotkou lady Ivetu de Massard – a jsou to divné vdavky. Ani Cadfaelovi cestou do špitálu sv. Jiljí za tamními nevyléčitelně nemocnými neujde, že ženich je už notně odkvetlý, kdežto nevěsta sotva dospělá, ovšem s tučným dědictvím po nejudatnějším křižákovi. Když je pak ve svatební ráno Huon nalezen zavražděn v lese, hlavním podezřelým se stává jeho panoš, který si na Ivetu nepokrytě myslel a od sňatku ji odrazoval. Je zajat, ale podaří se mu uprchnout, a vyšetřování se ocitá ve slepé uličce. Ještě že Cadfael seřadí indicie tak, aby mladíka viny zprostil a aby to pochopili i zbrklý šerif a velmožova družina. Z tváře mrtvého lorda na pasece je přece zřejmé, že ránu zasadila ruka s prstenem, a taky je záhodno se ptát, proč má do čapky vetknuty modré kvítky. A co víc: všiml si někdo, že ve špitále přibyl chovanec a že mezi chorými vyčnívá lazar s nebetyčnou autoritou? Cadfael luští pátý případ, v němž boláky bližním způsobila tupá chamtivost. A je na něm, aby zohlednil, že i on kdysi čelil osudu v brnění křižáka.

„Šedé buňky mozkové pod touhle tonzurou nastřádaly sumu středověkého vědění a taky dobře vědí, jak ji předat dál.“ – The Observer

 „Další důkaz autorčina ryzího potěšení z tvorby: uvádí na scénu živoucí postavy a brilantně spředenou zápletku, tudíž i Cadfael se zapotí. Dávné časy díky tomu promlouvají tak, jako by se nám vážně odehrávaly před očima.“ – Kirkus Reviews

„Báječný společník. I kdyby za oknem vládl lezavý chlad, zaručuje tento nemoralizující mnich a světoběžník pohodlí, poněvadž jeho slovo hřeje jako žhnoucí krb.“ – z recenzí filmové adaptace (1994)

„Krásná pohádka o lásce, přátelství, neštěstí malomocných a čistotě srdce, kde dobro vítězí nad zlem. Autorčin talent v popisu událostí, přírody, lidského chování (…) je obdivuhodný.“ – ze čtenářských recenzí na databazeknih.cz