„Zažil jsem v sobě pravého malíře až ve chvíli, kdy mi chyběly zuby a dech.“

Příběh bludného Holanďana Vincenta van Gogha (1853–1890) je tragédií zádumčivého génia, jehož houževnatost zašla daleko za snesitelnou mez. Když opustil místo ve strýcově galerii a coby laický zpovědník belgických horníků rozvinul vlastní malířské vlohy, začala se psát jeho kalvárie rámovaná nepochopením a bojem o holou existenci. Zapomínal totiž, že i umělec tvořící z ryzího přesvědčení – po svém a nehledě na dobový vkus – musí být z něčeho živ. V tom nemínil slevit, a byl tudíž doživotně odkázán na dobrodiní bratra Thea i poté, co spolu z pragmatického Nizozemska odjeli do Francie. V zemi malířům zaslíbené nejdřív Vincent s pařížskými bohémy hledal pravdu v umění nad absintem a pak ve světle Provence objevil potenciál barev. Jenže podcenil zrádné stíny přetavující vášeň v posedlost…

Stoneův záznam desetiletého tvůrčího zápasu postimpresionisty, který stál u zrodu moderní malby, nahlíží do zmučené duše zahnané až na poušť šílenství. Vrcholné dílo amerického životopisce líčí van Goghovy nenaplněné lásky, dramatická přátelství i tlak vnitřních démonů, jimž poustevník vzdorovat nedokáže. Může pouze malovat. Jen na francouzském jihu z tohoto přetlaku vytrysklo přes tisíc obrazů, z nichž se za malířova života prodal jediný, nicméně už za další dekádu se ukázalo, jak krutě se snobští znalci mýlili.

Dnes je van Goghovu odkazu zasvěceno celé muzeum a za jeho obrazy se platí stamiliony. Byť sám za svou přecitlivělost zaplatil daň nejvyšší, svět dávno s pokorou uznává, že z jeho pláten sálá vnitřní svoboda tak nadčasová, až se z toho publiku tají dech.

„Příběh spalující síly, která géniovu duši trýzní s vervou mistralu.“ – The New York Times

„Výjimečný čtenářský zážitek. Trauma nepochopeného umělce je podáno se záviděníhodnou empatií, jíž malířovi současníci bohužel vesměs nebyli schopni.” – Forum

„Román stejně působivý jako Vincentovo plátno Hvězdné noci. Barvitý, novátorský a plný vnitřního neklidu, který zná směr a současně je pro hrdinu jedinou oporou. Čtenář nemusí být malířem, aby vycítil, jak moc je tenhle literární obraz věrný…“ – lubymiczytać.pl

„Svědomitá, ohleduplná, a přece suverénní podobizna ryšavého génia, za kterou by se nemuseli stydět ani portrétisté z renesančních královských dvorů.” – Saturday Review of Literature

Seděl jako přibitý a palčivým zrakem provrtával díry v řídké barvě i v řídkém citu. „Moje jsou lepší," říkal si pro sebe. „Moje jsou pravdivější, hlubší. Řeknu víc tesařskou tužkou než on celou krabicí barev. Vyjadřuje samozřejmosti. Dokončí práci, ale neřekne tím nic. Proč ho tak chválí a dávají mu peníze a mně odmítají, co by stačilo na černý chléb a kávu?"(…) Jeho hlad byl neodbytnější než ten, jímž trpěl loni v zimě, kdy se řadu dní živil jen suchým chlebem. Potřeboval prostě vědět a cítit, že jsou na světě i jiní malíři, lidé jako on, kteří zápolí se stejnými technickými problémy a myslí stejným způsobem. Že jsou lidé, skrze něž se dostane zadostiučinění jeho úsilí, neboť oni také projevují vážný zájem o abecedu malířského řemesla. – ukázka z textu