Paměti 1954-2021

Politické memoáry desetiletí

Život v NDR, vzpomínky na Prahu, pád Berlínské zdi, sjednocení Německa, Obama, Trump i Biden, Putin i Zelenskyj, obsazení Krymu, klimatické konference, ekonomické výzvy, covid, válka na Ukrajině…

Čte Renata Volfová

„Nemusíte tuto političku milovat ani obdivovat, určitě však stojí za to si audioknihu poslechnout. Merkelová totiž byla u všeho podstatného, co se ve světové politice za poslední desítky let událo. V první části se vrací i do dávnější minulosti, kdy žila ve východním Německu – za železnou oponou. Vzpomíná i na své působení v Praze v 80. letech, kdy zde dokončovala doktorát.“

Martin Vopěnka, majitel nakladatelství Práh

Angela Merkelová stála šestnáct let v čele německé vlády a svými činy a postoji utvářela německou, evropskou i mezinárodní politiku i společnost. Ve svých pamětech se ohlíží za životem ve dvou německých státech – do roku 1990 v NDR a od roku 1990 ve znovusjednoceném Německu. Jak se jí, ženě z Východu, podařilo stanout v čele CDU a stát se první kancléřkou sjednoceného Německa? A jak došlo k tomu, že patřila mezi nejmocnější představitele vlád západního světa? Co ji inspirovalo?

Ve audioknize Svoboda popisuje každodenní život v úřadu kancléře stejně jako dramatické dny a noci, kdy v Berlíně, Bruselu a na dalších místech přijímala rozhodnutí zásadního významu. Vykresluje vývoj mezinárodní spolupráce a odhaluje, pod jakým tlakem jsou dnes političky a politici, když v globalizovaném světě hledají řešení komplexních problémů. Nechává nás nahlédnout do zákulisí mezinárodní politiky a vysvětluje, jak zásadní mohou být osobní rozhovory – a kde jsou jejich limity.

Angela Merkelová se zamýšlí nad podmínkami politického rozhodování v době narůstajících konfrontací. Její vzpomínky přinášejí jedinečný pohled na mechanismus moci a jsou rozhodnou obhajobou svobody.

Ukázka z audioknihy:

„V Soči Putin ukázal veřejnosti ještě jiným způsobem, že umí vysílat signály i na jiné úrovni – pokud to bylo nutné, i za pomoci své černé labradorky Konni. Často ji měl u sebe při návštěvách zahraničních hostů. Od mé první návštěvy v lednu 2006 Putin věděl, že se psů bojím, protože mě na začátku roku 1995 v Uckermarku jeden pokousal. Christoph Heusgen o tom informoval svého ruského kolegu Sergeje Prichoďka a požádal ho, aby Putin svého psa s sebou nebral. V roce 2006 v Moskvě tuto žádost respektoval, byť si neodpustil jistou zlomyslnost. Jako speciální dárek mi totiž věnoval velkého plyšového psa s poznámkou, že tenhle nekouše. Snažila jsem se to přejít s úsměvem. Plyšového psa jsem předala Christophu Heusgenovi, který ho pak s sebou musel nosit snad celou věčnost, než se ho ujal jeden pracovník německého protokolu.

V Soči 2007 byla nyní labradorka Konni přítomna osobně. Když jsme s Putinem na začátku našeho setkání vsedě pózovali fotografům a kameramanům, snažila jsem se psa ignorovat, přestože se pohyboval více či méně v mé bezprostřední blízkosti. Putinův výraz jsem si vyložila tak, že si situaci vychutnává. Chtěl jen vidět, jak reaguje člověk ve stresu? Byla to malá demonstrace moci? Říkala jsem si: Zůstaň klidná, soustřeď se na fotografy, brzy to přejde. Když to nakonec skutečně skončilo, nic jsem Putinovi neřekla, ale držela jsem se, jako už často, pravidla anglické aristokracie „never explain, never complain“, tedy „nikdy nevysvětluj, nikdy si nestěžuj“.“