Osud lidské kolonie na planetě plné hmyzáků je opět v rukou Postradatelného!

Na Niflheimu vládne léto. Mickey Barnes se tu za poslední dva roky v těle s pořadovým číslem sedm obstojně zabydlel a nyní je jedním z řadových kolonistů. Namísto reaktoru už čistí jen králíkárny a do své kóje v rozrůstajícím se dómu si nastěhoval sexy drsňačku Nashu, která ve věčném outsiderovi kdovíproč nalezla zalíbení. Jenže zima se blíží a jediná naděje osadníků spočívá v získání antihmotové bomby, jež by doplnila tolik potřebné zásoby energie. Tu však vlastní hmyzáci, a proto nezbývá než vyslat jediného posla schopného se s tímto druhem domluvit. A tak Mickey7 v doprovodu milované Nashy, nejlepšího kamaráda Berta, několika odvážných dobrovolníků a nevyzpytatelného hmyzího tlumočníka vyráží na nebezpečnou misi s velmi nejistým koncem. Expedice se připlete do studené války mezi dvěma obřími hnízdy mimozemšťanů a znovu se utvrdí v přesvědčení, že tenhle vzdálený svět lidskému druhu nesvědčí…

Pokračování černohumorného sci-fi příběhu o člověku, který si tiskne vlastní kopie. Tentokrát si však Mickey7 bude muset vystačit se starým tělem a s nečekanou vůlí přežít.

„Zábavné čtení s překvapivým a efektním zvratem. Fanoušci sci-fi si ho pořádně užijí.“ – Publishers Weekly

„Trable s antihmotou v některých ohledech překonávají první díl.“ – Databáze knih

„Skvělé dialogy, vždy s nádechem situačního humoru.“ – Děti noci

Vyměníme si s Nashou rychlý pohled. Bertovi jsem zatím neprozradil, co se s tou bombou doopravdy stalo, a v tuhle chvíli mi to nepřijde jako zrovna nejlepší nápad.

„Není to tak jednoduché,“ povzdechne si Nasha. „Nezapomínej, že bomba je to jediné, kvůli čemu Mickey v posledních dvou letech neskončil v mlýnku na mrtvoly. Jakmile ji přinese zpátky, Marshallovi už nic nebrání, aby to s ním skoncoval.“

„To je sice hezký,“ odtuší Berto, „ale palivo je zase to jediný, díky čemu neskončíme v příštích dvou letech v mlýnku na mrtvoly my všichni ostatní.“

„Ve skutečnosti zrovna mlýnek na mrtvoly žere víc než cokoli jinýho v celým dómu,“ poučím ho. „Kdyby na to došlo, skončí to nejspíš tak, že se budeme pěkně postaru navzájem pohřbívat do země.“

„To pochybuju,“ namítne Nasha. „Tou dobou už budeme umírat hlady. Pravděpodobnější je, že se budeme navzájem okusovat.“

V tu chvíli se Berto narovná a rychle zacouvá židlí půl metru ke dveřím. „Myslím, že se mi úplně nelíbí, s jakým klidem to tady probíráte.“

Nasha se na něj sladce usměje. „Neboj, Berto. Slibuju, že tebe si necháme až na konec.“ – ukázka z knihy