Někdy je ticho signálem toho, že vás nikdo neuslyší křičet…

Malá skupinka Islanďanů vyrazila vstříc mrazivé pustině. S jakým cílem? A proč v odlehlém srubu zanechali svoje oblečení? Záchranářka Jóhanna během pátrání po pohřešované výpravě čelí vlastním traumatům a znepokojivým objevům pod vrstvami sněhu. A klid nemá kvůli zvláštnímu chování sousedovic psa ani doma. Něco vyvádí z míry i kocoura, který dělá společnost Hjövarovi při osamělé službě na radarové stanici uprostřed ničeho. A nejsou to jen podivné telefonáty, jež brnkaly na nervy už jeho předchůdci, než přišel o život při tragické nehodě. Jako by kolem kroužilo a sledovalo je cosi zlovolného… Hrdinové děsivého thrilleru z pera královny islandské krimi se ani v sevření ledového pekla nepřestávají potit hrůzou – a pochybovat o své příčetnosti.

Nehostinná krajina, mráz, izolace a paranoia hrají stěžejní role v mysteriózním příběhu, kde si severská detektivka podává ruce s psychologickým hororem.

„S poslední kapitolou vám klesne brada údivem, jak geniálně měla autorka vše promyšleno. Jak dokázala najít odpovědi na svoji verzi záhady, které jsou možná ještě mrazivější, než jaké jste očekávali.“ – Centrum detektivky

„Nikdo neumí popsat izolaci tak jako Yrsa. Při čtení máte pocit, že vám mráz zalézá pod kůži a že ty divné zvuky z chodby raději nechcete jít prověřit.“ – ze čtenářských ohlasů na Databazeknih.cz

„Je to uhrančivý a atmosférický příběh, v němž postavy bojují s psychickým traumatem i s nepřátelskými přírodními podmínkami.“ – The Sunday Times

„Nezpochybnitelná královna islandského thrilleru.“ – The Guardian

Kocoura venku zjevně něco znepokojovalo a jeho strach se začínal přenášet i na Hjörvara. Každou chvíli se přistihl, jak se opatrně ohlíží, a bál se obrátit zády k moři. Nepovažoval se za strašpytla, ale teď nedokázal nemyslet na svého předchůdce. Možná kdyby vánice polevila, spatřil by na útesech temný obrys muže hledícího do černého ústí jeskyně.

„Pojď, Kocoure. Už jsme se prošli dost.“

Zvíře odpovědělo hlasitým zamňoukáním, které si Hjörvar vyložil jako projev radosti. Ani během krátké cesty k budově se však Kocour neuklidnil, spíš působil ještě rozrušeněji a nehnul se od Hjörvarových nohou. Možná to nějak souviselo se sílícím větrem, ale začal dokonce vystrkovat drápky. Předchozí bezvětří zřejmě představovalo klid před bouří.

U dveří Hjörvar zaslechl zevnitř povědomý zvuk. Vyzváněl domovní telefon. Otočil se a pokusil se ve vánici dohlédnout k bráně. Nikdo tam nestál.

Hjörvar si pospíšil dovnitř a zvedl sluchátko. Ozýval se z něj stejný šum jako předtím, ale také tentýž podivný, nezřetelný hlas. Měl dojem, jako by patřil dítěti. Zavěsil. – ukázka z knihy