Lidskost je víc než ideje.

Ve svém zatím posledním románu líčí tatarská spisovatelka záchranu dětí z povolžské Kazaně stižené hladomorem. Píše se však rok 1923 a vlaku, který má děti dopravit do vzdáleného Samarkandu, chybí všechno včetně jídla.

Píše se rok 1923, v Rusku definitivně zvítězili bolševici a lepší zítřky. O kolik lepší ty zítřky jsou, se na vlastní kůži může přesvědčit pět set dětí od dvou do dvanácti let z kazaňských dětských domovů a útulků, které by následkem hladomoru v Povolží pravděpodobně zemřely hlady. „Pole bez ozimu. Chlévy bez zvířat. Sýpky bez jídla. Nemocnice, kde se neléčí. Školy, kde se neučí…“ Bolševické úřady sice vypraví vlak, který má děti odvézt do tisíce kilometrů vzdáleného Samarkandu, chybí mu ale vhodné vagony, palivo, odborný personál, hračky, kterými by se děti zabavily, a hlavně jídlo. Velitelem vlaku je mladý frontový voják Dějev, členkou posádky je i odhodlaná a rázná komisařka Bílá. Dějev a lékař Bug se snaží na každé zastávce získat pro děti potravu. Marně. Vlaky naložené jídlem nejsou určené pro hladovějící děti. Ale ti dva se nikdy nevzdají… Bílá s Dějevem nakonec vlak do Samarkandu doprovodí, ale po tom, co zažili na cestě, už nikdy nebudou stejní jako dřív.