Bohové vždycky nechají vyhrát toho, kdo o to nejméně stojí..."

Byť i on je pokrevně spřízněn se zavražděným Juliem Caesarem, přišel na svět jako nedochůdče, kulhá a koktá. Naštěstí má ale stále dost rozumu na to, aby v atmosféře naplněné starověkými předsudky předstíral slabomyslného. Dění v pyšném srdci Římské říše na úsvitu křesťanského letopočtu pozoruje zpovzdálí, protože nejzákeřnější příbuzní by s ním stejně neusedli ani k svačině. O to věrněji je však Tiberius Claudius Drusus Nero Germanicus přezdívaný Clau-Clau-Claudius Hlupák, upozaděný člen dynastie zdejších prvních císařů, pronikavým kronikářem zmaru. Odmala chtěl být dějepiscem, nyní je tajným republikánem a vskrytu se kochá i nadějí, že jeho fascinujícím svitkům lidé za dva tisíce let porozumějí daleko snáz.
Popisuje v nich brutální hry o trůny ve státě, který údajnou civilizovanost prosazuje ne prozíravou správou věcí veřejných jen tu a tam utuženou krví a železem, nýbrž pletichami, bratříčkařením a travičstvím. Mentalitu jeho rodu provází už tenkrát chorobná ctižádost, úzkostná pedanterie či přesvědčení, že autokrat má pravdu, i když ji nemá. Claudiova peprně pochmurná zpráva o úpadku antického kolosu za vlády zakomplexovaného Augusta, paranoidního Tiberia a zvráceného Caliguly nastoluje logickou otázku: kdo tu vlastně zdegeneroval? A ironie osudu nebere konce. Opilí bohové hrají nejradši kostky a jedno obrodné hnutí už hlásá myšlenku, že poslední budou prvními