JOSEF KAINAR (*29. 6.1917 - †16.11. 1971) Z komentáře k původnímu LP albu 1 18 1440 vydanému v Supraphonu v roce 1973 a vycházejícímu nyní poprvé digitálně: Kainarovy básně dovedou šumět, hřmít i mlčet jako voda. Padají shora i vzlínají nepozorovaně od kořínků, jsou kalné i průzračné, nesou v sobě sedliny smutku i bublají veselím...patří k zemi, k rostlinám i rybám. A jsou lidem jednoduše potřebné. Jako ta voda. Nedozírnost moří i blízkost pramene v trávě - takové je rozpětí Kainarovy tvorby. Milostný šanson renesančního ladění, vedle toho zmarněnost válečných osudů: rozmáchnutý historický van Českého snu a zase grotesky dětských říkadel s logikou, krásně postavenou na hlavu: Rozhlásky o hokeji, o počasí a o malých lidských trapnostech, a vedle toho přísná, uhrančivě teskná skladba o nikdy nenapsaném klavírním koncertu. Jazzové texty a kresby jako doprovod k rozhláskům. Drama o Nasredinovi, loutková hra a pokusy ve fotolaboratoři...Marnotratný talent? Rozptýlenost? Ne - snaha ze všech možných úhlů mířit jedním směrem: k lidskému srdci. Kainar je básník Českého snu i hořkého, dlouhého bdění. Je, nikoliv byl.... Ilona Borská ...Často říkal, že nejdůležitější je v poezii znát cenu toho, co nebylo řečeno. Uměl to neopakovatelně: v atmosférách, které měly chemicky čisté prvky pro syntézu tvoření.Nejméně slovy říci co nejvíce. Vměstnat do slova všechnu tu duchovní, skrytou, ale životodárnou tradici...Poezie, jak jsi pořád krásná, říkali jsme si, poslouchajíce jeho verše. Zveme vás k tomu rozhovoru. S básníkem, který, kdyby měl svět i on dost času, se stal stejně dobrým hudebním skladatelem, či malířem, či... Červená světluška nad studiem pohasla. Teď už záleží na jediném. Aby ruka správně spustila černý kotouč desky: k lidskému srdci. Otakar Brůna